Metternichova výzva 2017

Středa v 10:00 | Mamufous |  Světem sportu
V sobotu 17. 6. jsem se účastnil již tradičního trailového závodu Metternichova výzva. Letošní již čtvrtý ročník startoval na zámku Kynžvart (Karlovarský kraj, okres Cheb) a organizátor nabídnul účastníkům hned dvě varianty délky závodu - 35 a 45 kilometrů. V obou případech vedla trasa hvozdy Slavkovského lesa, protínala čtyři významná místa v kraji - ta byla zároveň časovými checkpointy s občerstvovacími stanicemi a poměrná část trasy těsně kopírovala tzv. Dlouhou stoku - dílo, které vzniklo roku 1530, a o které se následně staral knížecí rod Metternichů, který od roku 1630 vlastnil a užíval již zmíněný zámek Kynžvart, než jej v roce 1945 zkonfiskoval stát. Samotný závod končil na hradu a zámku Bečov, který je významný (nejen) díky relikviáři svatého Maura.


Přesnou trasu závodu nám organizátor odhalil až přiloženou mapou v registrační obálce, která se vyzvedávala v den závodu. Nicméně už jen vědomí, že trasa vede srdcem Slavkovského lesa, mi napovídalo, že silniční boty nechám odpočívat doma a naopak přibalím nordic-running hole. Přestože jsem své rozhodnutí vzít si na závod hole do startu několikrát měnil, nakonec jsem asi tři minuty před startem posunkoval na ženu, aby mi pro hole ještě rychle doběhla do auta. To se nakonec ukázalo jako dobrý tah.

Metternichovy výzvy jsem se účastnil poprvé a tak jsem si pro jistotu vybral trasu delší. Přece jen je hranice 40km pro většinu běžců magická, tak proč ji nezkusit. Navíc se za měsíc účastníme významného OCR závodu na Slovensku ve Valčianskej Dolině a Metternichovu výzvu jsem tedy pojal jako poslední velký běžecký test.


Start závodu
Na startu se nás sešla dobrá stovka závodníků. Část zvolila kratší trasu 35km (červená startovní čísla) a část trasu delší (45km - modrá startovní čísla). V celé skupině jsem zahlédnul pár dogrunnerů (běžec se psem na speciálním popruhu) a překvapila mě poměrně vysoká účast žen. Delší trasu jich volilo dvanáct, což mi přijde jako hezké číslo.
Já jsem pro letošek běžeckou přípravu mírně přepracoval a můj dosavadní nejdelší běh měřil "pouhých" třicet kilometrů, takže zvolená délka závodu pro mě byla výzvou v pravém slova smyslu. Na druhou stranu jsem byl přesvědčený, že i přes tréninkové změny bych měl být schopný trasu uběhnout, když budu taktizovat. Hole byly jedním z nástrojů. Nejdůležitější taktikou ovšem bylo nikam nepospíchat. Proto jsem se na startu postavil hezky úplně dozadu a po odstartování jsem si ještě v klidu a frajerky pustil appku. Až poté jsem pomalu rozkmital nohy.
Dalším taktickým tahem bylo nechat si dva tři kilometry prostor pro rozdýchání, roztažení plic a pro získání "provozní teploty". Jak říká Miloš Škorpil: "Chceš-li být rychlý, běhej pomalu."
Použití hydravaku a přesně vybraných suplementů v závodu neberu v mém případě jako taktiku, ale jako nutnost.


Kladská - I. checkpoint / 13km
Z třinácti kilometrů počátečního úseku bylo prvních osm devět stále do kopce. Díky částečné znalosti možností tras na počátečním úseku a díky zvolené taktice jsem se už na čtvrtém pátém kilometru začal prokousávat startovním polem dopředu. Zpravidla šlo o účastníky, kteří start jednoduše přepálili, a jejich nohy začalo nepříjemné dlouhé stoupání tavit. Já sám jsem vnímal, že bych mohl běžet mnohem rychleji - tepovku jsem měl spíše v dolní aerobní zóně, ale rozum mi říkal, abych neblbnul, když mám před sebou ještě čtyřicet kilometrů kdovíčeho.
Také proto jsem tlumil své vášně pro překonávání prudce stoupajících lesních úvozů běžecky a hezky poslušně jsem už v prvním úseku použil dynamický výšlap s pomocí holí. Na nějakém osmém kilometru jsem se ocitnul sám. Všechny pomalejší jsem dávno předběhnul a výkonnostně lepší hlaďáci (typ běžce - hubený a rychlý) a běžci specialisté byli v trapu. Pro tuto chvíli jsem si samotu začal užívat, pouze však do chvíle, kdy jsem vinou špatného značení trati dvakrát přeběhnul odbočku a pokaždé jsem se musel několik stovek metrů vracet. To přiblížilo některé účastníky za mnou. Přemýšlel jsem, jestli mám zrychlit, ale pořád jsem si říkal, že do cíle daleko a nemá cenu bláznit. Cítil jsem, jak se chtějí zavěsit a použít mě jako vodiče. Rozhodnul jsem se pro variantu utahání. Varianta "uštvat" je zvýšit tempo. "Utahat" znamená tempo zachovat děj se, co děj bez ohledu na profil tratě. Poslední ze tří to vydržel dva kilometry, než se utopil ve vlastním laktátu. Vyplatila se znalost části úseku, který mám naběhaný z tréninků a samozřejmě psychologická výhoda pozice, kdy stíhající musí vynaložit větší úsilí ten, který běží před ním. Poslouchal jsem jeho zrychlený dech. Jen jsem se na něj podíval a širokým úsměvem mu dal najevo, jak moc v pohodě jsem já. Doslova jsem vnímal, jak ho to zlomilo, a ztratil se za mnou.
Ještě kousek před prvním checkpointem jsem potřetí zakufroval (zabloudil) a začal jsem tušit, že kvalita značení trasy bude problém až do cíle. Na Kladské jsem se tedy objevil fyzicky úplně čerstvý, ale s počínající nasraností.



Tři Kříže - II. checkpoint / 23km
Úvod druhého úseku byl asfaltový. Po silnici jsme běželi několik kilometrů, než nás opět vcucnul Slavkovský les. A tady začíná být výzva výzvou. Čekal nás úsek dlouhý osm kilometrů, který těsně kopíroval Dlouhou stoku. Ta byla vybudována před staletími, a přestože je stále zcela funkční, přece jen si příroda postupně bere zpět co, co si kdysi člověk přivlastnil. Okolí Dlouhé stoky je proto zarostlé vegetací a samotná pěšina je opravdu velmi silně a hustě zvrásněná vystouplými většími i menšími kořeny přilehlých stromů, které se různě klikatí, proplétají a křižují. Prakticky žádný krok není stejně dlouhý. Při běhu musíte chodidla pokládat různě vyosená a prakticky hopsáte mezi kořeny i po nich. Běžecký styl zde dostává na prdel a třeba já jsem si připadal jako kamzík, nikoliv jako běžec. Koncentrace vyšroubovaná na maximum, protože šlápnout jedinkrát špatně může znamenat buď "pouhý" pád, nebo rovnou zlomený kotník.
Tenhle úsek byl na energii žravý jako čínská hračka na baterie. Osm kilometrů podél Dlouhé stoky byl očistcem pro moje chodidla, a když mě trasa zavedla od stoky na pole, hlavou mi prosvištěla myšlenka, že chodidla mám dojebaná řádně. Navíc to byl úsek, kde jsem potkal a předběhnul dva účastníky, kterým jsem se ztratil z dohledu a tak mé ponoření do samoty přetrvávalo. Už to ale nebyla taková sranda jako předtím. Chodidla jsem měl od kořenů pořádně "poštípaná" a za sebou jeden pád - zakopnutí o kořen a potlučené koleno, a jedno málem propíchnuté lýtko klackem. To když moje levé chodidlo dopadlo na klacek, který se mou vahou zlomil a jeden jeho konec se vzpříčil koncem přímo proti mému lýtku pravé nohy, která míjela tu levou. Ta bolest byla tak nečekaná a ostrá, že jsem myslel, že si stříknu. Před vážnějším zraněním mě zachránila pevná struktura kompresívní podkolenky. Závod začínal bolet. Stehna i lýtka byla v pohodě, ale mou vnitřní pohodu spolehlivě rozbíjela bolestivost chodidel, natlučené koleno po pádu a málem propíchnuté lýtko, které v místě styku s klackem hodně pálilo a cukalo v tom, takže jsem se skutečně bál podkolenku stáhnout, abych náhodou neviděl, co jsem vidět nechtěl. Opakovaným pohledem jsem se ujistil, že podkolenkou neprosakuje žádná krev, což mě dost uklidnilo.
Stan občerstvovací stanice a druhého checkpointu svítící bíle v dálce v poli mi do žil nalil optimizmus, že od Dlouhé stoky už bude klid. Jak já se mýlil!



Krásenský vrch s rozhlednou - III. checkpoint / 33km
Do třetího úseku jsem vybíhal s půlkou banánu a dvěma kousky melounu v břiše. V hydravaku jsem měl pořád dost svých zásob vody, takže nebylo potřeba jej doplňovat. Na dotazy podporovatelů, jak se cítím, jsem odpovídal, že už to začíná bolet, ale měl jsem na mysli chodidla a potlučení. V takovém stavu mě na jednu stranu hřálo, že polovinu mám za sebou a zároveň jsem si říkal, že "rozjebaná" chodidla musí ještě jednou tolik vydržet.
Opět nás čekal několikakilometrový asfaltový přeběh. Nás znamená nás. Na checkpointu jsem se totiž chvilku zapovídal s mými fanoušky a mezitím doběhlo pár lidí po mně. Když se začali hromadit, raději jsem vyběhnul na trať. Několik se jich ihned připojilo ke mně. Sice jsem si před chvílí v lese na samotu stěžoval, ale teď jsem najednou nechtěl žádného spoluběžce. Použil jsem osvědčenou taktiku "tempomat kopec nekopec" a vcelku snadno je setřásl. Až na jednoho. Držel se mě zuby nehty a byl jak' slídič. Dvacet třicet metrů za mnou a tuhle vzdálenost poctivě držel. Sral mě. Já jsem mu vlastně řídil tempo, pohled na moje záda ho táhnul spolehlivě do cíle a díky mým pohybům mohl dopředu číst terén. Připadal jsem si jako mula, co táhne vypaseného obchodníka. Vydržel jsem to pár kilometrů. A dost, řekl jsem si. Přešel jsem záměrně do chůze a nechal se závěsem doběhnout. Na mé úrovni zpomalil a evidentně čekal, co se bude dít. "Seru na tebe, tahat nikoho nebudu," blesklo mi hlavou a začal jsem se protahovat. Asi pochopil a pokračoval dál. Dal jsem mu minutu dvě a rozběhnul jsem se také. Najednou byla na chvíli samota zase fajn. Na chvíli. Vidím na dřevěné lati ceduli se značením Metternichovy výzvy. Dobíhám k ní a čtu. Chvíli tomu nevěřím a leč osamocen, hlasitě ze mě padá: "Do .íči!!!"
Na ceduli stojí: "Už máte Dlouhé stoky plné zuby? Nevadí, ještě si ji užijte! 5,5km."
Proč, kurva, proč?! Začíná šest pekelných kilometrů, kdy si účast v závodu regulérně vyčítám, a kdy se u mě v minutových intervalech střídá postoj "Nestěžuj si, máš natrénováno a dáš to!" s postojem "Proč, ty vole? Normální lidi v sobotu odpoledne grilujou, a neběhají jak magoři po lesích!" Zároveň se pohybuji vpřed se zatnutými zuby, protože na kořenech moje chodidla řvou: "Už dost!!!" Cítím, jak mi chodidla natékají a pevná trailová bota se stává nesnesitelně těsnou. Vybírám si vhodné místo a záměrně lezu po kotníky do koryta stoky. Ledová voda na chodidlech a v botách mi způsobuje nepopsatelné blaho. Chvíli běžím korytem, ale raději ho opouštím, protože kamínky v botách mít nechci.
Voda ale pomohla jen na chvíli, přichází první krize. Jsem někde na třicátém kilometru, a jako když luskne, nohy přestávají "jít" a těžknou. Cítím, jak mi klesá provozní teplota, a dostávám výrazný hlad. Tak je to tady! Hlavně neudělat pitomost! Vybavuje se mi sice ta lákavá tyčinka, co mám v hydravaku, ale je plná cukru. Když ji tam napálím, sice mě to může nakopnout, ale jen na chvíli a následně by mohlo přijít zatažení ruční brzdy. První co dělám, že piju. Pořádně. Hadici v puse a rukou si na zádech mačkám hydravak. Mizí ve mně tak půl litru vody. V tomhle stavu je pocit hladu jen pastí, to organizmus přepíná na jiný zdroj energetických zásob. Buď v klidu, říkám si. Začínají mě ale pobolívat kolena a asi cítím i lýtka. Tak jo, tak tam pouštím dávku aminokyselin. Ty neublíží a minimálně placebo efekt z užití bude fajn. Běžím s velkým vypětím sil, jako bych měl na nohách kovadliny. Do cíle zbývá nějakých patnáct kilometrů, což už není taková štreka. Hodně mi pomáhá fakt, že se trasa definitivně loučí s Dlouhou stokou. Poznámku, že Dlouhá stoka a romantická procházka patří k sobě, nechci už nikdy slyšet! Zhruba kilometr před třetím checkpointem krize jako mávnutím kouzelného proutku mizí. Po spáncích mi opět začínají stékat krůpěje potu, provozní teplota stoupá a já mám na chvíli pocit, že jsem před deseti minutami vyběhnul. Opravdu se najednou cítím dobře.
Škrábu se na vrch s rozhlednou u Krásna. Krize za mnou, ale všechno bolí. Teď už to fakt bolí. Poprvé od rána si sedám a ani nevím, jestli vůbec vstanu. Překvapením třetího checkpointu je čepované nealko pivo od Chodovaru. Nikdy mi dosud ty dvě deci nechutnaly víc!


Poslední úsek - Bečov / 45km
Ale jo, funguju. Po dvou minutách sezení se zvědavě a opatrně zvedám. Vůbec nevím, co bude. Hele, dobrý. Cítím dost kolena, ale jinak bych řekl, že vše ostatní přiměřeně zátěži.
Od rozhledny sbíháme tři. Já a nějaký pár. Všichni máme evidentně stejný problém. Rovina ok, do kopce ok, z kopce je to horší. Pán se za kolena chytá a zkouší, jak by to dolů šlo jinak, aby kolena nebolela. Já zatínám zuby a používám hole. Pohybuji se hybridně vpřed - něco mezi chůzí a během. Společně dobíháme nějaké dva kluky, kteří toho mají na první pohled plný brejle a trápí je to samé, co naší trojici. My však proti nim vypadáme hodně "freš". Sbíháme do údolíčka, kde se urputně rozhlížím. Podle všeho nám zbývá nějakých dvanáct kilometrů, takže nějaká pidiminicedulička Bečov by mi hodně psychicky pomohla. Otěže mi přebírá hlava. Hodně mě limitují rozbitá chodidla, která při každém došlapu neskutečně pálí, bolí mě kolena a celkově už asi jedu na rezervu.
Vypadá to, že organizátor nás chce ještě "trochu" potrápit. Trasa směřuje přímo do neskutečně strmého lesa. Ta je označena bílými cedulkami upevněnými na stromech, které v tom hustém tmavém lese docela svítí. Pohledem hledám, kam až vedou. Až nahoru, ty vole! Každý z nás tří vybíráme trochu jinou trasu. Pár trochu traverzuje. Já odmítám udělat zbytečný krok navíc, takže volím kratší zato těžší možnost. Beru to přímkou k poslední viditelné bílé značce kdesi ve výšinách toho posranýho krpálu. Opírám se do holí a používám síly rukou a zbytku sil v nohách, takže postupuju mnohem rychleji než pár. Dokonce mě to začíná "bavit", protože jak jdu dopředu, zrychluji a rychle se ocitám v kyslíkovém dluhu. Ubírám proto tempo. Pořád nás to táhne doprava, což je pro mě výhodnější pozice. Alespoň něco, říkám si.
Když už jsem nahoře, nafackoval bych si. Nechal jsem se stáhnout doprava, ale nevšimnul jsem si, že další značky o trochu výš pokračují prudce vlevo. Pár byl sice pomalejší, ale pozornější a tak nás nahoře dělí dobrých sto metrů a já jsem samozřejmě na špatné straně. Mým záměrem byla "mula". Připojit se k nim a využít jejich tempa ve svůj prospěch. Evidentně to tušili, protože mažu lesem po souřadnici, co to v té chvíli dá, abych je neztratil, ale oni také a v následném stoupání po lesní cestě se několikrát ohlížejí. Teď tu psychologickou výhodu mají oni. Trasa se na vrcholu láme druhou stranou dolů a klikatí se, takže je sem tam zahlédnu mezi stromy a pořád se je snažím doběhnout, ale máme plus minus stejné tempo a vzdálenost se nezkracuje. Stojí mě to strašný množství sil. Dokonce předbíháme další skupinky účastníků - některé s červenými, některé s modrými startovními čísly. Opět sbíháme do údolí, kde po kilometru přibíháme k občerstvovací stanici, kterou asi nikdo nečekal. Probíhá kontrola čísla, a zatímco já konzumuji meloun, pár právě checkpoint opouští. Opět se ohlížejí. Dámy na checkpointu mi sdělují, že už jen pět kilometrů a jsem v cíli. To je důvod, proč zkusit chytit pár. Vybíhám.
Lehce začínám poznávat okolí Bečova. Probíhám brodem přes řeku bez rozmyslu a bez zpomalení, tohle přece znám z OCR. Míjím tak skupinu, co před brodem sundává boty a ponožky. Po chvíli a pro změnu nyní běžíme nad železniční tratí podél okraje lesa. Míjíme další skupinky, které se asi rozhodly cíl dosáhnout chůzí. Daří se mi dvojici doběhnout a opět se k nim připojit. Na stromě je cedule s nápisem "Už jen 3,5km. Maurova pomsta."
Když pořádně zakloním hlavu, jsem schopný matně rozpoznat vrchol kopce. Je horší, než ten předešlý. Je to skutečná Maurova pomsta, protože výstup ani nelze jinak nazvat. Tudy snad nechodí ani zvěř.
Už jsem vážně hodně unavený a do cíle mě žene to, že by to mělo být jen tři a půl kilometru. To je přece pár minut práce a potom konečně finýto. Nějak se opět za pomocí holí dostávám nahoru. Teď už nemá cenu cokoliv šetřit, takže dupu do špiček, co to dá. Lýtka sice kňučí a cítím, že by klidně křečovala, ale snažím se je v každém kroku protahovat. Nahoře se ale neobjevuje žádný výhled na Bečov, žádné panorama. Všude stromy, lesy, křoví, lesní cesty. Nějak, ani nevím jak, rozbíhám nohy. Dvojice přede mnou mizí kdesi v zatáčce a mě opět začíná stíhací šichta. A dělám další chybu. Nesleduji už tak mizerné značení trati, ale kdo ví proč, dávám přednost turistickým značkám na kmenech stromů, které dosud v předchozích stovkách metrů kopírovali značení závodu.
Přece není možné, aby dvojice nabrala takový náskok! Přidávám do tempa a v rámci svých aktuálních možností doslova lesem letím. "Ty vole, kde jsou?!" Vydržím to ještě pár minut a dochází mi, že jsem za celou dobu neviděl značení tratě. "To ne, tohle, to už není možný, kurva!" Čtvrtý bloudění!
"Jak se mám tady v těch zkurvenejch lesích vyznat?!" Jsem unavený a nasraný. Vracím se zpět stejnou cestou. Do kopce samozřejmě. Uvědomuji si, že dvojici už nezachytím, pokud taky nezabloudili, ale tomu sám nevěřím. Jsem ve stavu totální frustrace a stále ještě běžím z nějakého neurčitého důvodu. Napojuji se na správný směr a žene mě to "někam do hajzlu" přes kopřivy a bodláky. Běžím a hlasitě nadávám. Nakonec trasa opět přetíná komunikaci a do Bečova vbíhám z horní části města. Běží se ještě přes pozemek kostela, kde opět marně hledám správný směr, ale naštěstí mi na poslední chvíli rukou ukazují nějací lidé. Nebýt jich, opět bych volil nesprávně. Už zbývá jen pár stovek metrů po dlážděné cestě v centru Bečova a vidím bránu zámku. Jsem plný vzteku a mám chuť o někoho přerazit svoje karbonový hole. Naštěstí proud černých myšlenek rozbíjí hlásek našeho syna, který mi běží naproti a volá: "Tatínku, utíkej, jsi skvělej!" Téměř mě to dohnalo k slzám.


Mám to za sebou. Byl to boj se sebou samým, s přírodou, s čtyřnásobnou smůlou při bloudění, ale ve výsledku mě ani nezajímá čas. Trasu jsem včetně bloudění zvládnul za 6:01 hodin. Naběhnul jsem 1,5km navíc, jednou jsem se rozsekal a málem jsem si klackem propíchnul lýtko, ale jsem v cíli!
Prvních patnáct minut po doběhu nevím co s nohama. Bolí, když sedím, když stojím, když chodím. Sundávám boty a je to úleva. Rodina a fanoušci stojí kolem mě a zazní obligátní otázka: "Tak co, jaký to bylo? Za rok znovu?" Na první nenalézám slova. Mísí se pocit osobního vítězství a všech těch útrap na trati. A jestli za rok znovu? Jako proč, proboha?!
Jenže v podvečer, když ležím ve vaně, si tak nějak říkám, že za rok bych mohl svůj letošní výsledný čas o hodinu stáhnout…
Mimochodem, nejrychlejší hlaďák to měl za čtyři hodiny a nějaký drobný.
 

Další články


Kam dál

Reklama