MČR v OCR 2018 - Já tam byl a vy?

6. září 2018 v 12:38 | Mamufous |  Extrémní překážkové závody
Do Harrachova se obyčejně jezdí lyžovat. Dobře lyžovat, protože v Harrachově jsou dlouhé a prudké sjezdovky. Ta nejznámější leží na Čertově hoře, jejíž vrchol ční v nadmořské výšce přesahující tisíc metrů. A taky se tam jezdí skákat na lyžích ze skokanských můstků. Tedy jezdilo, než letos můstky z důvodu havarijního stavu uzavřely. I přesto zůstává v Harrachovském lyžařském středisku stavební dominantou mamutí skokanský můstek, jehož nájezdová rychlost činila ve své době cca 103km/h a skákalo se z něj za hranici dvou set metrů. Okolí areálu je potom tvořeno hodně profilovaným a těžkým krkonošským terénem. Chybět v takovém prostředí nesmí ani horská říčka. Zde se jmenuje Mumlava, v jejíž studené vodě přichází dočasně o svou chloubu snad všichni chlapi.

A pak je tady OCRA CZ, čili Česká asociace extrémních překážkových závodů, která se rozhodla letos uspořádat v pořadí druhé (otevřené) Mistrovství České republiky v OCR. A volba lokality padla právě na Harrachov. Kdo letos na MČR v OCR nebyl, udělal dobře. Kdo se zúčastnil, udělal ještě líp. Ona totiž černá sjezdovka na Čertově hoře ani střední skokanský můstek, a ani horská říčka Mumlava neušla pozornosti pořadatele tohoto českého šampionátu. A tak zatímco v zimním období se do areálu nacpou lyžaři, my účastníci mistrovství v OCR jsme areál obsadili na celý poslední srpnový víkend.
V pátek 24. 8. areál hostil závod 3K, tedy krátkou, ale rychlou variantu v délce cca 3km s dvanácti překážkami. Hned v sobotu potom proběhnul hlavní závod 15K s přibližně čtyřiceti překážkami a neděle patřila štafetám ve složení muži, ženy a mix.



Já jsem se zúčastnil pouze sobotního hlavního závodu a nutno dodat, že na Mistrovství České republiky to byla moje premiéra. Loni jsem mistrovství v podstatě nijak zvlášť nepostřehnul, letos však byla moje účast na MČR po účasti na evropském šampionátu téměř dobrovolně povinná. Určitou očekávatelnou kvalitu závodu zaručovalo několik skutečností, které organizátor převzal z mezinárodních šampionátů. Kromě překážek vlastní konstrukce doplnily trať překážky zapůjčené několika ověřenými národními (a jedním mezinárodním) organizátory OCR. Důvod je zřejmý. Každý organizátor má v konstruování překážek svůj specifický "rukopis" a není nic lepšího, než když se musí účastník národního mistrovství s těmito různými "rukopisy" vypořádat na jediné trati.
Druhou převzatou skutečností bylo stále častěji uplatňované pravidlo povinných překážek, kterým se nelze vyhnout pomocí tzv. handicapu - tedy náhradní trestné disciplíny, ale překážku prostě musíte překonat. K tomuto pravidlu se pojí další skutečnost, že jako účastník dostáváte ještě před startem speciální náramek, jehož držení si uhájíte jedině zvládnutím všech povinných překážek. V opačném případě o náramek přicházíte a tím také přicházíte o možnost hodnocení v rámci MČR či daného závodu. Zde bych měl první poznámku. Povinných překážek by mělo být především na národním šampionátu více. Na druhou stranu naprosto rozumím organizátorům, že otevřeného mistrovství se může zúčastnit prakticky kdokoliv bez ohledu na výkonnost a technický rozvoj, a tomu také odpovídá počet i náročnost povinných překážek. Navíc chápu, že existence národního šampionátu má proti českým OCR závodům pár let zpoždění a stejně jako u nich bude také v případě MČR v OCR obtížnost a technická náročnost postupně růst. Vzpomeňte na první predatorské závody. Z dnešního pohledu to tehdy byla sranda, že? Uplynulo pár let a …



Jednotlivé startovní vlny (nejen) hlavního závodu startovali tak trochu nezvykle z kopce dolů. Většinou totiž startujeme přesně opačně. Krátký sběh ovšem vzápětí vystřídal již klasický výběh směrem nahoru, takže dopředu se bezhlavě nikdo moc nehnal. Navíc při pohledu na okolí festival arény bylo všem jasné, že "tohle zas' bude potřebovat troje plíce". Velkou novinkou byla "cílová rovinka". Nafukovací brána s měřícím zařízením totiž čněla na horní hraně dopadové plochy skokanského můstku. "Ty číčo, tak cílová rovinka teda bude stát za to!", pomyslel jsem si asi hodinu před startem mé vlny. "No co, svým nohám věřím…"
Startovní vlny byly logicky a naprosto shodně podle mezinárodních šampionátů rozděleny do elitních a věkových kategorií. Výkonnostní srovnání účastníků tak získává mnohem reálnější rozměr.



Trochu zmatky
Ačkoliv nejsem typ, který by už den před závodem meditoval někde v koutě, přesto mám rád svůj klid a určitý řád věcí. Ten nejprve narušila absence značení, kudy bychom se dostali přímo do dějiště konání závodů. Ale co, holt jsem se zeptal.
Více nepříjemné mi bylo na můj vkus poměrně dlouhé čekání ve frontě, kde jsme si vyzvedávali startovní obálky. Ona by to ta jediná paní zvládla i rychleji, ale to by před námi nesměli stát ignoranti, kteří s sebou na závod nepřivezou podepsané podmínky pro účast v závodu, tzv. revers. Přestože na tuto skutečnost organizátor několika způsoby předem upozorňoval. A tak jsme poslušně ostatní čekali, až si milostiví před námi podmínky vyplní a podepíší. Příště bych udělal fronty dvě - jedna pro ty, kteří s sebou revers mají, druhá pro ty ostatní.

Prostor startu a cíle (tzv. festival aréna) byl relativně skromný, ale dostačující. Do budoucna však právě tady vidím mnoho možností, co zlepšovat, pokud má mít národní šampionát adekvátní lesk a atraktivitu. Přestože byla "festivalka" taková "rozstrkaná", nechybělo v ní nic zásadního. Plastových kadibudek postavených správně trochu stranou mohlo být možná o pár víc.
Tady mě vždycky baví ta zvláštní atmosféra čekajících, až se na ně dostane řada. Najednou jsme všichni - kluci i holky v situaci, kdy se u kadibudek "dveře netrhnou", střídáme se tam jak na běžícím pásu většinou zcela sobě neznámí a s vědomím, že nikdo z nás v určitých situacích nevoní po růžích. A tak zatímco jdu vystřídat do boudy sympatickou blondýnu, která odchází s pohledem hluboce upřeným před své špičky bot, já dovnitř vstupuji s nadějí, že ta kočka stojící v řadě za mnou, bude po mém vystřídání ještě schopna odběhnout svůj závod nešokovaná. Smějící se

Organizátor mistrovství správně posadil část tratě s překážkami přímo do festivalky. Je to atraktivní nejen pro diváky, ale i pro ostatní účastníky závodu startujících později, nebo pro ty, kteří jsou v cíli dříve. Doprovodný servis je dnes již naprostým standardem, takže kromě nových bot i textilu bylo možné koupit nějaké suplementy, nebo využít mobilní fyzioterapii a hlavně si koupit něco k jídlu. Jsem opravdu moc rád, že téměř všichni organizátoři OCR závodů už pochopili, že tradiční párek v rohlíku a ohřívané "masové" klobásy z Kauflandu do festivalky prostě nepatří. Mimochodem, ty domácí sendviče z pojízdného bistra byly vynikající a za férovou cenu!
Osobně jsem samozřejmě na akci zaznamenal nějaké nedodělky a chybičky v organizaci, jenomže zajedno si říkám, že tradice národního šampionátu se teprve rodí, což s sebou logicky vždy nese nějaké "porodní bolesti" a zadruhé si (chválabohu) umím představit, co všechno obnáší uspořádat prakticky jakoukoliv akci pro více než dvacet, padesát, dvě sta, sedm set lidí. Kdo na vlastní kůži nezažil, nepochopí. A tak s přihlédnutím ke všem těmto okolnostem musím konstatovat, že ten miniaturní tým, který za zorganizováním šampionátu stojí, odvedl kus pořádné a svým způsobem velmi kvalitní práce, za kterou zaslouží velké uznání.


Jasně, můžeme si tady teď začít vyjmenovávat, co bychom my, účastníci, udělali jinak a hlavně lépe. Ale ruku na srdce - je někdo z nás takový "blázen", že by se do pořádání takové akce skutečně pustil? A skutečně bychom dokázali uspořádat takovou akci bez chyb a k naprosté spokojenosti všech? A nebojte, ačkoliv pořádající osobně znám a ano, pojí nás přátelství, nedostatky jsem zavnímal a osobně předloženou konstruktivní kritikou jsem snad trochu přispěl k tomu, že celková úroveň národního mistrovství bude mít rostoucí trend. Rozhodně tedy nejsem "slepý kamarád", jak již někteří jistě pochopili. Mrkající

Schwerpunkt, aneb nosný bod
Zatímco jsem výše popisoval jen obal celého závodu a jakkoliv důležitý je, nosným bodem mistrovství vždy bude především trať samotná. Nemohu posuzovat páteční krátkou 3K a ani nedělní štafetu, protože jsem se letos účastnil pouze hlavního závodu 15K. Než se však pustím do popisu a hodnocení "patnáctky", musím zdůraznit, že závěrečné hodnocení je především v OCR závodech vždy velmi subjektivní záležitost. Každý z nás má ve vztahu k účasti na extrémních překážkových závodech určité osobní preference dané vrozenými fyzickými možnostmi sportovce, tréninkovým rozvojem a v neposlední řadě určitým vztahem k prostředí a profilu tratě/í.
Na druhou stranu by každý OCR závod, pokud to podmínky dovolují, měl být směsicí nejrůznějších fyzických aktivit, během počínaje a výšlapem sjezdovky či plaváním konče. Včetně mnoha vložených překážek samozřejmě.
A zde musím konstatovat, že organizátor využil potenciál krajiny skutečně velmi dobře. Užil jsem si v těch celkových patnácti kilometrech krásné běžecké úseky, dobrou porci brodění říčkou Mumlavou, škrábání se lesním terénem. Musím říct, že i když asfalt a běhání po něm úplně v lásce nemám, podle mého do OCR závodů také částečně patří, a tak mi ty asfaltové přeběhy na MČR nevadily. Třešničkou na dortu byl však výlez na vrchol Čertovy hory i zmíněná "cílová rovinka".


Jestli někdo "Čertovku" vyběhnul alespoň ze třiceti procent, je to borec. Já jsem to troufale zkusil úplně dole při výběhu z lesa a nadšení mi vydrželo pár stovek metrů. Ne osm set, nebo pět set, ale fakt pár - dvě sta. J Poté jsem ze zajíce přepnul na želvu, zabořil jsem zrak metr před sebe a zakázal si pohled nahoru minimálně pro prvních dvacet minut. Nastavil jsem strojový rytmus a relativní tempo, pochválil jsem lýtka a pustil se do boje. Když už jsem byl KONEČNĚ nahoře, nohy se mi motaly jak po čtyřech pivech, nicméně jsem si dovolil zamachrovat a poslední asi stometrový úsek jsem opět odběhal. A kdo na 15K byl, uvěří mi, že na Čertovce byly úseky, které jsem šel po čtyřech, protože to bylo zkrátka rychlejší a energeticky úspornější.
Kdo vylezl nahoru, musí taky dolů. Ještě předtím jsem si ale na vrcholu Čertovy hory dal překážku s názvem Destroyer. Tenhle typ překážek mám rád, protože vyžadují sílu přítahu a ačkoliv jsem si na ní smlsnul, snažil jsem se překážku opustit co nejrychleji. Byla dost vyviklaná a nestabilní. Některé překážky pevnostně neodpovídaly počtu účastníků, ale to je opět o zkušenostech organizátora. Už vím, proč etablovaní organizátoři postupně přešli při výrobě překážek z MDF desek na překližku. Překážka je sice dražší, ale její životnost a pevnost je násobně vyšší. Postupně tak nabývám dojmů i zkušeností, že MDF materiál na OCR závody nepatří. Kde musím organizátora naopak vyzdvihnout, to byly překážky konstruované kombinací kulatin. Pevnost sama o sobě zaručena a těšila mě jejich zdánlivá nízká obtížnost. Skutečně však jen zdánlivá. Až jsem koukal, kolika borcům dělala kulatina problémy. Na druhou stranu, je to hodně o správně zvolené technice a lidi na některé překážky nastupovali nelogicky nesprávně, čímž si překážku samotnou ještě více ztížili.

Já už mezitím sbíhám z Čertovy hory druhou stranou dolů. Boty s hroty mi poskytují výrazně vyšší jistotu a tak v kombinaci se sevřeným zadkem odvážně povoluju ruční brzdu. Ti s vyšší úrovní pudu sebezáchovy a "kolenáři" (ti, které bolí při sbězích kolena) zůstávají za mnou. Sem tam mi i hrotovky někde trochu ujedou a mě se "to" na okamžik sevře snad úplně maximálně. Bych v tu chvíli snad přeštípnul i sirku… Smějící se Ale daří se mi udržet stabilitu a tak pokračuji v krasojízdě. Zhruba v polovině sběhu začínám cítit výrazné pálení stehenních svalů. No, …přece jen i já celou dobu přibrzďuji, protože sebevrah fakt nejsem. Vybavuje se mi myšlenka, že při výstupu na Čertovku jsem málem spálil turbo a teď při sběhu pálím brzdový obložení. Sám se tomu musím zasmát a při pokračujícím sběhu nepřestávám kvůli stabilitě máchat rukama do stran.
Vzhledem k tomu, že na vrcholu Čertovy hory jsem zaznamenal konečnou stanici lanové dráhy, trať má délku kolem patnácti kilometrů a hodinky mi ukazují hodnotu odzávoděných kilometrů, je jasné, že nikam jinam takhle nahoru se už dnes nepodíváme. Abych byl upřímný, jsem rád.


Začínáme se více přibližovat do bližšího okolí festivalky a tak logicky přibývají také překážky. Úroveň technické obtížnosti překážek musím pochválit. Nedrancují nás žádným přehnaným "ninja faktorem", ale zároveň jde o překážky, ke kterým nutně musel alespoň základní trénink vést. Myslím, že celková náročnost překážek přesně vystihla II. (otevřené) Mistrovství České republiky v OCR. Přesto si opět dovolím jednu poznámku a to k propustnosti překážek. Pokud by totiž došlo k naplnění účastnického kapacitního cíle organizátora, mám obavu, že by se u poměrné části překážek tvořily zajímavé fronty. Ale zase, ne každý přijíždí na závod dobývat nejvyšší možné umístění, ať už jde o jakoukoliv úroveň závodu. I na Evropě byli lidé, kteří si to jeli hlavně užít, zúčastnit se a výsledný čas pro ně nebyl úplně rozhodující. Z vlastní zkušenosti mám ověřeno, že pokud při doběhu k překážce požádáte čekající, zda by vás pustili dopředu, že skutečně běžíte na čas, v drtivé většině případů mi čekající naprosto bez potíží vyhoví a navíc mé překonání překážky a následný úprk bývá doprovázen potleskem a verbální podporou. V tomhle jsou zatím extrémní překážkové závody skvělé. Panuje tu velmi přátelská atmosféra a to i na trati. Proto ani já pak nemám problém pomalejšího účastníka povzbudit, pochválit, nebo mu krátce poradit, jak nejlépe na překážku vyzrát. I to je vlastně důvod, proč s sebou na trať těžších variant závodů "tahám" magnezium. Ne, že bych ho potřeboval sám, ale skutečně jej za elasťáky před startem strkám proto, "kdyby ho náhodou potřeboval někdo jiný". Ale zpět k mistrovství.


Nevím, jak to máte vy, ostatní účastníci, závodů, ale mě se vždycky začátek tak nějak vleče. Až po několika kilometrech začnu cítit, že jsem se konečně nějak rozeběhnul a vnímám určitý rytmus. Když se nakonec objevím zpět ve festivalce, jsem sice unavený, vysílený, ale říkám si, aha, tak už jsem tady, docela to uteklo.
To jsem si říkal i tentokrát v Harrachově. Ještě než jsem se však popral s posledními překážkami před "cílovou rovinkou", ta mě vrátila hodně na zem. Jak jsem psal na začátku, kdo na MČR nebyl, udělal dobře. Kdo se zúčastnil, udělal ještě líp, protože "cílovou rovinku" nejspíš zvládli úplně všichni účastníci a zážitek porvat se s doskočištěm skokanského můstku skutečně stálo za to! Vezmete-li v úvahu, že účastník má v tu chvíli za sebou čtyřicet silově a koordinačně náročných překážek, patnáct kilometrů běhu, brodění vodou, nějaký ten climbing v terénu i v říčce samotné a samozřejmě také výšlap na Čertovu horu i sešup druhou stranou dolů, je jasné, že "cílová rovinka" musela snést hodně mnou vyslovených sprostých slov. I mně už ke konci začínala lýtka opatrně naznačovat, "haló, my jsme tady a jsme unavená". Tehdy tam na doskočišti v pozici na všech čtyřech mi to přišlo jako věčnost. Dnes to samozřejmě vidím jinak, přesto hodnotím výběr "cílové rovinky" jako velmi zdařilý. Situace přinesla jen dvě nepatrné odlišnosti. Nahoru po bočním schodišti se většina pozorovatelů asi ani neodvážila přijít povzbudit dokončivší účastníky. A vlastně proč taky? Na rozdíl od klasické "cílové rovinky" totiž účastníci do cíle nepřilétli, ale doslova se dobelhali či skoro doplazili. Smějící se A tady nám organizátor zachraňoval život tím, že si dal tu práci a nahoru do cíle vyvlekl poslední občerstvovací stanici. Při tom škrábání se nahoru mi v tu chvíli bylo jedno, že si zanedlouho vyzvednu náramek za splnění všech povinných překážek, přitahovala mě vidina těch kelímků plných čehokoliv, co teče a také, že už konečně skončí to utrpení.



Shrnutí
Přestože se leckomu může zdát, že toto letošní mistrovství bylo, …nepovedené, protože někteří účastníci zcela logicky srovnávali celkovou úroveň s etablovanými organizátory OCR závodů, za sebe musím říct, že s přihlédnutím ke všem již zmíněným skutečnostem, bylo II. MČR v OCR velmi solidně zorganizovaným podnikem a znovu opakuji, že ten miniaturní tým organizátorů odvedl na své momentální možnosti opravdu velmi dobrou práci. Je jasné, že chyby i chybičky jsme nějaké vnímali asi všichni, pozitivem však je, že organizátor o nich chce vědět a zdá se, že s nimi chce do budoucna pracovat. Pro nás účastníky z toho vyplývají dvě věci. Zajedno, že OCRA CZ bude nejspíš pořádat také následující ročník MČR, a že my účastníci budeme moci za rok sledovat, jak moc organizátor zapracoval letošních na porodních bolestech, a budeme moci sledovat, kam se svou náročností MČR v OCR 2019 ubere. Základní laťka je, myslím, velmi dobře a s citem nastavena. Za sebe celému týmu organizátorů MČR v OCR děkuji za jejich v rámci současných možností skvělou práci.

 

Další články


Kam dál

Reklama