Chicago Hope hadr

17. ledna 2009 v 10:47 | Marek Musil - Mamufous |  S úsměvem
Je sobota skoro deset dopoledne a já musím dřepět v hospitalu na posteli. Mám poúrazovou trombózu a Quickův test stále ukazuje špatné hodnoty, takže místo na primácký Autosalon čumím na uklízečku, jak se snaží vytřít bacily. Na oddělení jsem totál nejmladší pacient a nejen proto si tady připadám cize a skoro by se dalo říct, jako idiot. Nic mě nebolí, nic nekrvácí, přesto tady smrdim. Už téměř týden mě budí v 5.30 ráno. Ne, že by mi to nějak vadilo, jsem zvyklý vstávat brzo, ale když se vám někdo uprostřed snu přiřítí beze slova na pokoj a podává vám teploměr, je probuzení minimálně zvláštní. Zvyknul jsem si, že tak jako v kostele, ani v nemocnici se neklepe a tak jsem se tady přestal drbat v rozkroku a nechávám si to na doma. Do zhruba sedmé hodiny ranní sem někdo vlítne asi tak pětkrát a to zpravidla kvůli odběru krve, měření tlaku, nebo rozsvícení světla. Jo, kvůli světlu. Rychle jsem se naučil vstát z postele, rozsvícené světlo zhasnout a opět zalézt. Teď v lednu to rozhodně cenu má, protože takhle ráno je venku tma jako u sousedů doma, co neptatí elektriku. Přemýšlel jsem, jestli mi to dělají naschvál, nebo se jedná o doplňkovou léčbu? Vím, že existuje aromaterapie, hypoterapie a mraky dalších terapií, ale o terapii malou čtyřicetiwatovou žárovkou se žlutým nádechem světla nevím nic. Zatím bych neřekl, že mi to nějak prospívá, jen jsem se po ránu naučil říkat, "tý wole...". Také nesmím zapomenout na dveře. Co myslím? No bouchání dveří. Že by ostatní pacienti hráli na babu, zatímco já ještě spím..? Pak je tady vedle na pokoji jeden chlápek, jehož expirace (datum upotřebení) podle mého dávno vypršela. Ten se v průběhu dní i nocí asi snaží vykašlat to, co snědl před rokem. Přistihnul jsem se, jak si po jeho hlasitém odkašlání pro sebe říkám, "ty dobytku". Ještě, že jsem na pokoji sám. A dostávám se k tělesným potřebám. Máme je každý a kdo si není jistý, tak Verešová a David Backham také. Já mám toalety téměř přes chodbu, ale raději bych byl, kdybych měl přes chodbu les. Na celé oddělení jeden dámský a jeden pánský. Když už tam fakt musím, vždycky si vzpomenu, jak občas někde slyším, že lékaři radí lidem i při nemoci zachovat dobrou náladu a humor. Prý to pomáhá. Vlezu s odporem na jediné WC pro pány a koukám, že tady si fakt někdo dělá srandu. Čučím na ohromnou ceduli "splachujte", mrknu pod sebe a v míse je totálně nachcáno. Jen ze mě vypadne, "vy dobytci". Když jsem tu byl naposled - to bylo včera, nechtěně jsem po umytí rukou odtrhnul jen část papírového ubrousku. Stojím u umyvadla a i dnes jsem poznal v podavači mnou včera odtržený ubrousek. Raději jen zakroutím hlavou a po všech těch vjemech vyprázdním rovnou celý dávkovač desinfekce do svých dlaní. Tak jako já teď, se myjí už jen lékaři před operací. Zpět na pokoj se snažím projít pokud možno středem volného prostoru, abych se nikde ničeho nedotknul. Pokoj je celkem v pohodě a za těch pár dní jsem nabyl přesvědčení, že na mě nikde ze stolku ani odpadkového koše žádný bacil nevyskočí, přesto cítím, jak jsem stále ve střehu. Asi jediné, čeho se tady skutečně nebojím jsou injekce, které sestra přinese a ze sterilního obalu přede mnou vybalí. Minule mě vezli na rentgen a posadili mě do vozíku, když nesmím chodit. Úplně se mi vybavila scéna z Dobrého vojáka Švejka, jak se nechal odvézt na vojnu. Nebudu daleko od pravdy, když od pasu střelím, že výrobní číslo Švejkova vozíku bude jen o pár desítek číslic nižší, než výrobní číslo toho dočasně mého. Na druhou stranu, veteránem jsem se chtěl svézt vždycky. Rozhlížím se po pokoji a zároveň s tím myslím na primácký pořad "Bydlení je hra". Tak s tím by tady asi nehli, pomyslím si a zaostřím na nový nástěnný věšák v rohu z MDF desek (drevotříska+lamino). V kombinaci s ostatním vybavením pokoje vypadá ten věšák jako poselství jiných kosmických civilizací. Paráda!, pomyslím si a pokouším si ho představit u sebe doma. "Bože", štěknu zděšením a vzpomenu si na starého známého Alberta Einsteina a jeho teorii relativity... Ten chlápek fakt přišel na bezva věc! Přemýšlím, co sem ještě napsat a zrak mi ulpí na stolku u postele. Po týdnu si uvědomím, že bych v jeho šupleti měl mít mimo jiné hodinky Timex za několik tisíc, dvě platební karty, hotovost kolem dvou tisíc a dole pak vlastní z domova donesený parfumovaný toaletní papír od Kleenexu. Uvědomím si, že sic jsem na pokoji sám, nejedná se ale o nadstandard, tudíš nemám klíče od pokoje, který se tedy nezamyká a ani ten designový kus nábytku na kolečkách nemá zamykací systém. Je to OK, vše na svém místě. Právě mě ale zaujalo okno. Jsem zvyklý také doma často větrat a vstávám tedy, abych pootevřel větračku. Pamatuji se, že když mi bylo deset, děda přesně taková okna tehdy štípal v kůlně na otop. Nechávám větrat na pár centimetrů a chci přivřít sálající radiátor, aby mi tady náhodou nepřistál anděl od RWE, že topím pánu Bohu do oken. Otočný uzávěr je asi atrapou, tak mám radost, že alespoň v poloze "otevřeno". Vypadá to sice celou dobu, že si stěžuju, ale vlastně ani ne. Ani mi nevadí, že každá sestra má na sobě něco jiného a o stejnokrojích či uniformách se nedá mluvit ani při nejbujnější fantazii. Začínám mít radost, že za pár dní už snad budu moct jít domů. Napadá mě, že takové prostředí v našem zdravotnictví asi vytvořili páni myslitelé Julínek a Cikrt záměrně. Vždyť už lékař v Dobrém vojáku Švejkovi říkal: "Tschechische simulanten Bande...". A tohle je na nás, české simulanty, ten nejlepší bič. Jen je mi skutečně velmi líto všech těch sestřiček a ostatního zdravotního personálu tady, protože ty celou tu dobu, co jsem zde, dělají možné i nemožné pro mé uzdravení a za to jim patří můj dík. Věnováno zdravotnímu personálu interního oddělení nemocnice v Mariánských Lázních.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mirka apjárová Mirka apjárová | 5. září 2010 v 21:48 | Reagovat

Teda tohle je celkem dobrý,ale čekala jsem že po Vaší minulé hospitalizaci tady u nás se Váš názor trochu změnil a napíšete něco víc povzbudivého. Mirka

2 Markus Markus | 7. září 2010 v 11:41 | Reagovat

[1]: Mirko, četla jste hodně starou historku. Já novou ještě nevložil...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama