Dvanáct hodin lásky

23. ledna 2009 v 2:22 | Marek Musil - Mamufous |  S jistou vážností
…byla tma jako v ranci a my se vraceli po prázdné silnici z půldenního výletu. A z kina, ve kterém jsme shlédli animovaný 3D film Cesta do vesmíru. Těch pár lidí, kteří v hledišti byli, od nás odlišovalo pouze to, že s sebou měli potomka. My jsme tam seděli sami, s brýlemi na očích a vzájemně se k sobě tisknuli. Svým způsobem jsme těmi největšími dětmi v sále byli my. …V setmělém interiéru vozu jsem se cítil příjemně. Na sedadle spolujezdce jsem byl uvolněný a pozoroval proti nám běžící krajinu. A také jsem cítil nepopsatelné blaho, že mohu dýchat stejný vzduch jako Nikol. Že mohu být v její přítomnosti, a že ji mohu držet za ruku. Téměř celou cestu jsem mlčel a přemýšlel o ní. Rvalo se to ve mně a jedna část vědomí mě nutila ji neustále dokola opakovat sladká slůvka pramenící přímo ze srdce. Druhá část vědomí mě ovládala více a dařilo se jí mě držet v režimu ticha. Ten pocit mě mučil a blažil zároveň. Byla to sladká tryzna a já se v ní doslova koupal. Hlavou mi běžel celý dnešní den, minuta po minutě. Den v Nikolčině blízkosti, ale bez možnosti dotknout se intimně jejího hebkého těla. Marně jsem v sobě hledal ta nejpřesnější slova, jak popsat svůj stav a stav mé mysli. Slova "Miluji Tě" mi v porovnání se skutečnými pocity zněla jako "Hm, hezký" při pohledu na Grand Canyon. Nejraději bych jí skočil kolem krku a už nepustil. Při pohledu na její siluetu se mi i v sedě podlamovala kolena. Sebemrskal jsem se představou o romantickém milování za asistence mnoha hořících svíček a krásné hudby. Také představa obyčejného nákupu ve dvou a pro dva byla balzámem na šípem zasažené srdce. Snad jsem také cítil propojení našich energetických drah při pouhém letmém dotyku její dlaně…Nořili jsme se s vozem dále a dále do noční krajiny. Chtěl jsem na okamžik zastavit čas a trýznit sebe pocitem hluboké a čisté lásky v kombinaci se skutečností, že Nikol mě jen odveze před dům. Očekávání této chvíle bylo nesnesitelné a táhlo mě ke dnu jako kovadlina uvázaná u nohy. V hlavě se děli všechny přírodní děje. Svítilo sluníčko a zpívali ptáci. Do toho pršelo jako z konve, padaly kroupy a hřmělo. Nad tím vším se hnaly černé mraky i skrz nádhernou duhu…Láska bolí a láska je krásná až se toho bojím. Zklamání by mě ranilo tak hluboko, že na to raději ani nemyslím. Zato myslím na ten okamžik, kdy zahlédnu v ulici dům, ve kterém bydlím. Bude to za trest? Proč nemohu mít tak obyčejnou věc, jako domácnost ve dvou? Natáhnul jsem se dozadu pro své věci a odepnul bezpečnostní pás. Dům byl na dohled a mě se chtělo vyskočit za jízdy. Nějak se prostě vyhnout tomu okamžiku tvrdé pravdy, že dnes budu opět sám, který jsem si nechtěl uvědomit při loučení v autě a nejlépe se rovnou ocitnout přímo doma. Mé oči tlačili proti silnici mizející pod naším vozem a mysl už odemykala byt. Srdíčko plakalo a v hlavě mi řvalo, "Seru na to, tohle nemám zapotřebí." …Zastavili jsme nedaleko vchodu a já cvičně hmátnul po klice. Naklonil jsem se k Nikol a mé "Tak ahoj" ji zároveň otisklo rty na tvář. Byla také odpoutaná a objala mě. To rozjitřilo veškeré mé pocity. "Půjdu s tebou na chvíli nahoru" jsem si sice přál slyšet, ale zároveň se toho bál. Jak na chvíli!? Dá mi jen chvilku? Já ji za víc nestojím? Zvláštní příchuť emoce "chci-nechci-pojď-jeď už", mi svázala jazyk. Pomalu jsme kráčeli ke vchodu, držíc se za ruce. Cítil jsem léčivý účinek a zároveň pocit trestance, jemuž kat nahlas po vteřinách odpočítává posledních pět minut života. Láska a nenávist k sobě mají hodně blízko. Tak moc, že občas se prostupují a jeden potom neví, co vlastně cítí. Byl jsem rád, že byt přivítal dva a nikoliv jednoho. Byl jsem rád, že tím druhým byla právě Nikol. Nikdo sem nevstoupí do takové atmosféry než jedině Nikol! Měl jsem chuť z ní servat oblečení a… A jen ji jemně a něžně mazlit. Veškerou svou lásku proměnit v doteky. Ale stále mi v uších znělo nesnesitelné "na chvíli". Na chvíli mazlit, na chvíli milovat a na chvíli zemřít? Co to je? Chvíle dávno běžela už ve výtahu a kolik mi tedy zbývá? Věčnost? Okamžik? Nešlo maskovat, že ji tady neskutečně rád vidím, a že současně už měla dávno jet. Byla krásná, milovaná a její něžná slůvka řezala do živého, protože "na chvíli". Nevěděl jsem, co si mám počít. Vlastní důtky tvrdě dopadaly na má záda a Nikol si na mě obkročmo sedla. Cítil jsem, co by chtěla, ale za to "na chvíli" jsem jí to dát nechtěl. Proběhnul mi hlavou možný následný děj a aniž by se skutečně stal, již nyní jsem si připadal jako hračka. Odváděl jsem záměrně hovor k úplným nesmyslům a sám sobě si připadal trapný. "Můžeš si se mnou dělat co chceš", hlesla Nikol. Měli pověsit toho, který vymyslel slovo "chvíle"…Tak moc jsem chtěl a Nikol navíc dala svolení. Nepřestával jsem ji hladit a dával si při tom pozor, abych se náhodou nedotknul jejího holého těla. Kat se v polovině rozhodnul, že začne odpočítávat znova. Já…, mě jí bylo moc líto. Vím, že mě miluje, cítím to a krásně se to také poslouchá. Myslím, že ji správně vidím šťastnou a toužící. Jsem jí vděčný za vše, co jsem díky ní poznal a neznám člověka, který by mi byl nyní bližší. Je na prvních deseti místech ze tří možných…Vnitřně jsem se jí omlouval, ale nechci si "na chvíli" dělat co chci. Dost možná jsem opět o krok či dva více vpředu. Možná jí svou silně koncentrovanou láskou pomalu dusím... Mám odpovědět pravdu na Nikolčin dotaz, na co myslím? Pravdu? Teď ne. Dobře ví, co chci a opakovat své přání o společném bydlení jí zrovna moc nepomůže. Musí si "dořešit své"… Humanitární krize se v Etiopii řeší už celá léta a nic. Dnes jsem se opozdil, tak jsem to vyřešil jedním telefonátem a hotovo. Nevyzvídám a tiše žongluji s Etiopií a telefonem. Vlastně jsem ani nikdy neslyšel z Nikolčiných úst "moc bych chtěla za tebou, chci s tebou být", takže se dost možná zabývám zbytečným. …Kat konečně dopočítal a poprava proběhla hladce. Doprovodil jsem ji k autu, kde jsme se rozloučili. Lehce odtažitě, uvnitř přesto vroucně. Sťatého nikdo neoživí, ale co kdyby..? Miluje jí každá buňka mého těla a apartmá "Srdce" obývá jen Nikol. Já však bydlím stále sám. Dnes jsem si dal slib, že už nebudu dotěrný. Mě babička vždy buchtu nabídla třikrát a pokud jsem si nevzal, už se netázala. Musel jsem si vzít sám, nebo jsem jednoduše neochutnal. Nikitko, nebudu Tě dál trápit svým dlouhohrajícím dotazem. Ty víš, co si přeji a co chci. Přijdeš-li, budu neskutečně šťastný. Nepřijdeš-li, máš jistě důvod. Přesto Tě stále a hluboce miluji!!! Věnováno Tobě.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama