Jeden z mnoha... Díky!

18. ledna 2009 v 16:35 | Marek Musil - Mamufous |  S úsměvem
…Nenápadně jsme pospíchali od vchodu do lékárny, kam jsme na třetí schod před okamžikem "umístili" náš výtvor. Mizeli jsme s Alexem - mým kamarádem, do bezpečné vzdálenosti odkud budeme pozorovat reakce lidí. Bylo krátce před otevírací dobou a zanedlouho se začali trousit první zákazníci. My postávali opodál a neskutečně jsme se bavili. I na desítky metrů jsme zřetelně četli ve tvářích lidí vystoupivších na první schod jejich odpor a zhnusení k oné věci na třetím schodu. Trvalo nám pár dní, než jsme se naučili s natlakovanou dózou patřičně zacházet a než jsme jemným detailem z vlastní invence dotvářeli naše dílka k dokonalosti. Asi před týdnem jsme šli kolem jedné výlohy, kde se z čista jasna objevil sortiment ptákovin. Přesně pro nás, pomysleli jsme si a vstoupili do obchodu. Zanedlouho jsme si odnášeli pár velmi zajímavých výrobků a mezi nimi také dózu s nápisem "hovno ve spreji". Hmota se podobala svou konzistencí šlehačce ve spreji, ale strukturou a barvou naprosto neomylně připomínala lidský biologický odpad. Bylo třeba se s dózou naučit pracovat a po několika pokusech jsem dokázali změnou úhlu dózy či rychlosti tahu vytvářet objekty typu "sračka" počínaje a "dlouhý kabel" konče. Bylo otázkou času, kdy začneme pro tento případ nosit v kapse kus pravého toaletního papíru, který jsem následně použili jako atrapu otřeného zadku tím, že jsem jej v dlani zmačkali a jemně do něj vstříknuli malé množství hnědé pěny. Tento jsme pak zdánlivě ledabyle pohodili k okraji námi vytvořené hlavní "kopičce hnoje". Vizuální dojem byl naprosto dokonalý! A přesně tento náš umělecký výtvor to ráno u lékárny lidé mlčky, avšak pohoršeně překračovali, ale ve většině případů raději od lékárny odcházeli. Byli jsme spokojení s fází jedna, protože fáze dvě měla teprve přijít. Mamina měla tehdy obchod v objektu, jehož výlohy vystupovali směrem ven do prostoru a nekopírovali tedy úroveň zdí. Naproti tomu vstupní dveře byli umístěny mezi dvě takové výlohy, naopak kopírovali úroveň zdi a navíc se otevírali také do prostoru vně prodejny. Celé toto řešení vyžadovalo vstoupit mezi dvě výlohy, v nichž byl zapuštěný vchod do prodejny. To byl náš plán a fáze dvě. Právě v úrovni obou výloh jsme před vstupními dveřmi vytvořili naše dílko impozantní velikosti a s dostatečným množství toaletního papíru. Vypadalo to, že ten kdo si tam ulevil, pravděpodobně vyprázdnil obsah celých dvanácti metrů střev, která ukrývá naše dutina břišní. I pro nás stvořitele to byl fakt hnus. Umístění "výkalu" umožňovalo otevření vstupních dveří tak maximálně na třicet centimetrů, aniž by došlo ke kontaktu s tou hnusárnou…Neúspěch byl předem naprosto vyloučen, a proto jsme se s Alexem tlumeně řehtali už teď. Schovali jsem se za popelnice vzdálené asi třicet čtyřicet metrů a čekali. Pro slabozraké jsme museli vypadat jako nukleární krysy, co zrovna hodují v oblíbené restauraci, protože již nyní jsme se doslova váleli smíchy. Byl to ten smích, který když vás popadne, nelze ničím zastavit a naopak přichází ve stále kratších intervalech. Navzájem jsme se tišili, ale každý takový pokus s sebou přinášel další a další salvy smíchu. Přidržovali jsme se v podřepu navzájem spolu s výzvou, "buď zticha vole", a přitom se řehnili oba. Slabozraký pozorovatel musel nutně nabýt dojmu, že krysy se nažraly a nyní spolu asi obcují. Bylo krátce před devátou ranní, což byla otevírací hodina mámina obchodu a smyčka se počala stahovat. Do dvora, v němž byl onen obchod si to vykračovala mámina zaměstnankyně. Sebevědomě minula řadu popelnic, za kterou jsme byli schovaní a kde se právě odehrával nelítostný souboj krys. Onen slabozraký si musel patrně myslet, že krysy se nažraly, zasouložily si spolu a teď se z neznámého důvodu perou. Dost možná už vytáčel linku televizního kanálu National Geographic a brebentil něco o unikátních zvířatech u nich v ulici. Ve skutečnosti jsme si s Alexem vzájemně drželi rukou ústa a vůbec se snažili mírnit naše verbální projevy, abychom se neprozradili. Kamila - tak se jmenovala ona příchozí zaměstnankyně, která právě minula popelnice bez povšimnutí peroucích se krys. Vše směřovalo ke zdárnému počátku. Kamila byla vyšší postavy, hubená a uvědomělá třicetiletá žena. Měla pevné zásady, jasně definovala své názory a celkově byla do života nebojácná. Přesně takovou oběť jsme potřebovali, protože o to větší srandu to mělo přinést. Účinek byl díla byl dokonalý! Bylo jasně vidět, jak Kamila už ze dvaceti metrů ostří na objekt přede dveřmi. Tvar a forma musela i z té dálky jasně určovat předchozí události a následný výskyt. Kamile tuhnul krok a i zezadu jsme jasně pozorovali ztrátu jejího sebevědomého výrazu. Krysy začaly opět souložit, už nyní jsme se za popelnicemi váleli smíchy, ale nejlepší mělo teprve přijít. Kamila mezitím došla až k místu činu a její kroky připomínaly kroky vojáky, který se ocitnul v minovém poli. Našlapovala na hranu paty, váhu přenášela na celé chodidlo velmi pozvolně a každý krok byl předem promyšlen a vypočítán. K tomu mírně shrbené a překloněné tělo, ruce mírně za zády, s předsunutou hlavou a oči hypnotizující tu hromadu hoven. Nyní již Kamila brilantně předváděla chůzi slepice, jenž v trávě hledá něco k snědku. Nám s Alexem mezitím praskala bránice pod náporem smíchu. Pořád jsem ale čekali, co bude dál? Vždyť ona se musí dostat do obchodu a my jí nechali jen třicet čísel! Nezklamala. Zastavila se několik desítek centimetrů před nástrahou a lomíc své tělo do pravoúhlého předklonu, naplno nataženou rukou odemykala krám. Současně s tím neustále kontrolovala zda se "to" pod ní náhodou nepohnulo a nechce jí to uštknout, nebo zda jí do té hromady štěstí náhodou něco nepadá. My nebyli daleko tomu, smíchem bušit hlavou o popelnice. Úsilí se vyplatilo a Kamila odemknula, ale co teď? Stála tam přikovaná a pravděpodobně se zrakem snažila hovno odsunout. Ten obraz trval asi několik vteřin, během kterých my jsme téměř umírali na patologický smích a během kterých v sobě Kamila bohužel neobjevila telekinetické schopnosti. Pohnula se a my také. My s Alexem objímali každý svou popelnici, která nám pomáhala tlumit neřiditelné pohyby řehtajících se krys a Kamila prokázala nadprůměrné matematické a baletní schopnosti. Byl prosinec, něco málo sněhu a přesto nám v zimní obuvi předvedla tanec na labutím jezeře. Vzepjatá na špičkách nohou a dotýkaje se země snad jen nehty palců u nohou to obří hovno přehopsala. Manévr, na který jsem čekali byl tady. Kamča asi fakt musela ve své mysli provést trigonometrický výpočet a zjistit tak, že je možné se za určitých podmínek protáhnout klíčovou dírkou. Dodnes pořádně nevíme, kam během svého artistického vystoupení dala své poprsí číslo tři, jak se dokázala ani dveřmi neotřít o ten pěnový hnus, ale podařilo se jí to. My byli na vrcholu blaha a přes smíchy slzavé oči jsem nic moc neviděli. Alexovo i mé tělo se svíjelo v neovladatelné křeči a nyní jsme se skutečně váleli ve sněhu za popelnicemi. Pozorovatel "slepá patrona" si stopro mnul ruce, že krysy asi sežraly jed a ty křeče jsou smrtelné. Možná se těšil na vydělané kožky z našich těl a na článek v novinách, kterak Franta Vomáčka dvě nukleární krysy jednou rukou zabil. …Kamila překvapila. Po chvilce, kdy se do obchodu dostala, byla zpět. To, co jsme uviděli, to překonalo veškeré naše už tak bujné představy. Na nohách navléknuté igeliťáky, na rukách igeliťáky a lopatku s košťátkem, které držela v těch igelitových rukách, měla také zabalené do igelitů… Nejen, že prokázala vojenské schopnosti při průzkumu terénu, nejen že prokázala baletní a artistické dovednosti a zvládnutí trigonometrických výpočtů, ale nyní prokázala též vrozenou inteligenci a obrovský důvtip! Stála zpět před tou ranní zkázou a podle pohybů těla opět vypočítávala směr a razanci útoku, sklon lopatky a sílu přítlaku smetáčku. Odkud to nabere a hlavně jak, protože "ruptura" jakéhokoliv z igelitů by pro ní znamenala okamžitou smrt. Výpočty provedeny, strategie stanovena, do polodřepu a … To se už vážně nedalo. Měli jsme totálně dost a více méně nekontrolovatelně jsem se začínali hlasitě smát. Stále jsem však Kamilu pozorovali a její poloha značila, že se ještě naposledy rozhlíží, jestli ji někdo nepozoruje, nebo jestli ji někdo nepřijde na pomoc. Byla však sama. V okamžiku, kdy se igelitová lopatka dotkla lidského přebytku a igelitový smetáček ho pohladil, doslova jsme detonovali smíchy! Nešlo to kontrolovat a vylézali jsme zpoza popelnic, kymácejíc svými těly a držíc se za břicho. Řvali jsme smíchy na celé kolo a nebylo nic, co by nás mohlo ztišit. Hýkali jsem, krákali a chvílemi skutečně řvali, ale pořád to byli jen druhotné projevy té ukrutné prdele, kterou jsme před několika minutami vymysleli. Kamila tam stála s rozmazanou hnědou hmotou na igelitech, vzpřímená s povislými rameny a spuštěnýma rukama podél těla, ve kterých držela lopatku a smetáček. Stála tam sympatická ženská navlečená do igelitů a nechápavě na nás zírala. My jí předváděli na vzdálenost ani ne třiceti metrů tanec a řev totálně zhulených nukleárních krys a nevypadalo to, že se chceme utišit. Při každém pohledu na tu igelitovou dámu v nás znova a znova propukaly neřízené reakce. Všechny ty její výpočty a poskakování kolem hovna z pěny ji byly totálně na nic a ona si to pomalu, ale jistě uvědomovala. Vjížděl do ní vztek a s ním se měnila i pozice jejího povislého těla. "Vy hovada jedny, to jste byly vy!?" To nás jen povzbuzovalo k dalším neřízeným detonacím smíchu. Nevíme, co měla v úmyslu, ale udělal krok směrem k nám a v těch igelitových kozačkách šlápnula na napadaný sníh. Zakývala se a řízla s sebou na zem. My také. Šli jsme do kolen a smích, který jsme předváděli se ani nedá popsat. Trval i poté, co se Kamča posadila na zadek a ve svých blonďatých kadeřích měla zbytky hnědé pěny. Měla hovno ve vlasech, což by se přeneseně dalo vysvětlit tak, že po tom všem snažení se jí hovno do vlasů stejně dostalo. …Oba jsme s Alexem přišli do práce pozdě. Kamila měla na boku modřinu jako hrom a ta hnědá pěna ji obarvila pramínek vlasů. Mámin prodejní tým to přijal jako skalní historku firmy a Kamča dostala od maminy prémie za obětavost. Se mnou a Alexem začala mluvit asi až za měsíc. Dnes je již několik let vdaná v Itálii, ale když tu byla na návštěvě a prosila mě o podání lžíce, i dnes po letech ji účinně provokuju, "chceš ji v igelitu?" Byl to jen jeden den prožitý s nejlepším kamarádem Alexem. Jeden z mnoha, kdy se spolu přátelíme už od školky a za tu dobu jsme spolu prošli téměř všechny povinné ústavy. Když se dnes sejdem' a začneme vzpomínat, jsme ten večer rozhodně jediní, kdo ve společnosti mluví… Mám na co vzpomínat a za to ti Lexo dík! Byl jsi skutečným přítelem a tím také zůstaneš.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama