Karosa, Neoplan a tepláky "binke"

19. ledna 2009 v 0:09 | Marek Musil - Mamufous |  S úsměvem
Neděle. Návštěvní den v nemocnicích. Já tady také dřepákuju s akutní trombózou. Tak se stalo, že i když nečekaně, přišli mě navštívit příbuzní. Přinesli mi řízek a chléb. Pěkně zabalený v alobalu, který ještě do dlaně hřál. Úplně se mi vybavila starší příhoda a tady je. ...Je to dobrá patnáctka let zpět, kdy jsme tehdy vyrazili s mou partnerkou na první společnou dovolenou. Vybrali jsme si Španělsko a jeli. Ano, pozor, jeli jsme autobusem. Dobrá zkušenost a dala by se zařadit jako prvek výcviku přežití. Podle mého, kdo jel autobusem třeba do Itálie, nebo Řecka, tak buď je to blázen, nebo ho nevzali na vojnu a žolduje tedy přes prázdniny. My jsme měli odjezd ze sousedního města vzdáleného necelých třicet kilometrů a cestovka zařídila i tento transfer. Nasedli jsem proto toho památného dne do autobusu značky Karosa a vyrazili do vedlejšího města. Už jen tato cesta nebyla bez problémů. Byla jich plná a byly to problémy, které jsme vnímali jen my dva s partnerkou. Celé osazenstvo autobusu zaručeně vědělo, že tenhle koráb silnic nás jen převáží, a že za chvíli vystupujeme. Řidič ani nestačil zavřít zavazadlový prostor a celý prostor pro cestující osmrádnul. Byli jsme jediní, kdo nevybalil z alobalu řízek z chlebem. Ten řízek, který ještě před hodinou šnorchloval v rozpáleném oleji a ještě horký dostal s pšeničným kámošem hliníkový zábal, aby se tam oba pořádně zapotili. Pro jistotu jsem ještě jednou natáhnul do nozder a mlčky se podíval na vedle sedící partnerku. V očích jsem jí četl otázku, jestli tohle náhodou není skrytá kamera? Nebyla bohužel, tohle byla tvrdá realita ranné postkomunistické doby s pořádným komunistickým výdobytkem, který ve své době značil úspěch a společenské postavení. "Ty wole, to snad přehánějí, né?", zaznělo z partnerčiných úst. V autobuse byl smrad, že by se dal krájet. Protože jsme se z mladické nerozvážnosti dostavili k autobusu přesně v čase, který určoval voucher a tedy poslední, nezbylo na nás místo nikde jinde, než hned u předních nástupních dveří. Koukali jsme na sebe a ani jeden z nás neměl odvahu se otočit do prostoru autobusu za námi. Ale podle počínajícího se vnitřního rosení všech oken jsme odhadovali, že s námi jede dobře padesátikilová armáda dobře osmažených a propocených řízků. Řidič byl asi podobných situací znalý, protože jeho nasrání jsme poznali pouze podle dvou skutečností. Za prvé si zamumlal cosi jako: "Pičo, mi zas' budou smrdět hadry" a za druhé si zapálil cigaretu, aniž pootevřel okýnko. Ještě jsme pořádně ani nejeli a už jsme věděli, že tahle cesta do Španělska bude stát za to. Těch třicet kilometrů jízdy jsme si opravdu vychutnali. Vlhkost uvnitř autobusu se rovnala vlhkosti v deštném pralese a opice sedící za námi místo skřehotání poslušně mlaskali. Vně našeho oblečení pomalu útočil tělesný pot a z vnějšku zase cigaretový kouř smíchaný s řízkovou zatuchlinou. Těch třicet kilometrů nikdo nemluvil, jen partnerka se mě ještě v našem městě na světelné křižovatce prosebně zeptala, "kdy už tam budem'?" …Nejhorší představy se naplnily. Ve vedlejším městě stál přistavený krásný nový zahraniční dvoupodlažní autobus, dole s jídelní částí. Protože jsme se během cesty neposilnili propocenými řízky ani ničím jiným, byl soupeř rychlejší a zdatnější. Vnitřním prostorem autobusu se prohnal jako rozlícený dav a nesystémově se začal tlačit před jeho zavazadlovým prostorem. Až nyní, když byl autobus prázdný jsme se odvážili otočit a pohlédnout pravdě do očí. Sem tam po zemi se váleli kousky alobalu, všude drobky a dokonce bylo několik alobalových kuliček na sítěných poličkách na sedadly. Raději jsme vypadli z autobusu dřív, než vstal od volantu totálně nasraný řidič. Hrozilo totiž, že "Texaský masakr motorovou pilou" se může točit v Čechách a o dobrých pár let dříve. Stáli jsme venku před autobusem a pro změnu my hleděli davu do zad. Pochopili jsme a dobře nám nebylo. Cítil jsem, jak mi partnerka silněji sevřela ruku. To, co jsme uviděli, to byl začátek útrap. Před zavazadlovým prostorem transferového busu se tísnila dobrá padesátka domorodých důchodců v plné polní. Absolutně bez soudnosti se přetlačovali, odstrkovali a různě po sobě štěkali a zavazadlový prostor doslova brakovali. Jednu chvíli to vypadalo, že chtějí vytvořit živý řetěz a jím veškerá zavazadla z busu A dopravit do busu B, ale šlo jen o nějaký rodinných klan, který si podával věci. "Si dělají prdel, že s sebou táhnou ty kartony vody a pivo, né?", vypadlo z partnerky. Vzduchem nad hlavami davu proletěl nějaký papírový kufr ovázaný provazem a jako zvuková vlna za ním se neslo, "lidi, je to něčí?" Dopadl neřízeně na chodník vedle davu a zvuk dopadu upoutal pozornost několika slabších jedinců, kteří tvořili chvost mačkanice. Dav změnil formaci, protože část zaútočila na papírák a další část zabrala lepší místa těch momentálně útočících. Mezitím se přední linie dál probíjeli skrze zavazadlový prostor a čas od času vzduchem prolétlo nějaké další zavazadlo. Úplně se mi vybavily záběry z televizních novin, jak kdesi v Ugandě útočí dav na vůz červeného kříže, který přivezl humanitární pomoc. Naše skutečné vjemy byly o to horší, že tady útočil dav s průměrným věkem tak šedesát let, jehož průměr jsme výrazně snižovali my s partnerkou a navíc, že tihle kandidáti na smrt útočili s razancí jednotky Rudých kmérů. Super, naše dvě sportovní tašky jsme našly kopnuté pod autobusem, takže krom toho jak se tam dostaly, byly po zbytek doby v bezpečí. Z jedné jsem otřel prachové otisky tří druhů bot a hodil ji na rameno. O poznání menší šílený dav se zatím přesunul k tomu parádnímu autobusu a jednotliví žoldáci diskutovali s řidičem, proč s sebou vezou celá balení stolní vody a kartony piva, když autobus nás veze do hotelu typu all-inclusive. Druhá část šílenců - zpravidla se jednalo o samice, zatím bojovali uvnitř autobusu o území. Zaznamenali jsme, že několik jedinců znepřátelených klanů se dohadovalo o jídelní místa v dolním podlaží. Asi měly s sebou ještě pořádnou zásobu alobalových opocených patron. Oba řidiči parádního autobusu celou situaci nějak zvládli a konečně také my jsme se mohli nalodit. Zbylý dav asi konečně zjistil, že dohromady je nás tolik, kolik je míst v busu, a že nikdo v Čechách rozhodně nezůstane. Bylo plno do posledního místečka a na nás zbyla nahoře asi třetí řada vpředu. Dav spokojeně hučel, to jak si jednotlivé klany gratulovaly k větším či menším úspěchům v bojích. Již nyní jsme cítili s partnerkou nevyřčenou tichou úmluvu zbytku cestujících, že my jsme nepřátelé, protože jsme se věkem výrazně lišili. Podcenili jsme soupeře a jeho technický um. Mě i partnerce před obličejem zabrzdila v koncové poloze opěradla před námi. Stále jsme byli v Čechách a skóre pro dav bylo 1:0. …Cesta začala v přímé návaznosti na předchozí události. Přes výzvy obou řidičů, že jejich bus toaletu sice má, ale že ta je pouze nouzová a stavět se bude pravidelně a často, se dveře toalety prvních čtyřicet minut netrhly. Dav vysílený bojem ukázal svou slabinu a z bodrých válečníků se stala banda natvrdlých prostatiků. Těch osmnáct hodin cestování bylo pro mě i partnerku útrpné, úsměvné, poučné a především poslední. Příště již jen letecky. Za hranicemi našeho státu se projevila ještě větší nepřítelova slabina, totiž jazyková bariéra. Paradoxně s tím jsme ovšem my upadli v ještě hlubší nemilost. My se domluvili, oni ne! Nezbývalo, než se s tím smířit a přistoupit na pravidla hry. Od té chvíle jsme se opravdu velice bavili. Pamatuji se, jak jsme dostali na parkovišti v Německu záchvat smíchu, když jsme zjistili, že více než polovina nepřátelských vojsk pravděpodobně nakupovala u jednoho dodavatele. Vietnamská souprava to jistila. Konečně byli ti zaostalci uniformováni, a někteří se snažili nepřítele zmást tím, že kalhoty soupravy si vzali opačně a na zadku se jim tedy skvěl vyšívaný nápis "binke" a vpředu měli kapsičku na zip. Všichni uniformovaní však podcenili obuvnický vývoj, takže k teplákům nazuli polobotky, prastaré hnědé kožené sandále a jeden výtečník měl dokonce boty typu "pracáky". Jak jsme se blížili na jih, část výstroje musela vlivem vyšších teplot dolů a vojáci se předháněli, čí flanelová kostkovaná košile s dlouhým rukávem bude k teplákům "binke" lépe vypadat. Límeček upnutý až ke krku, košile vzorně zastrčená do tepláků, které byly pro jistotu vytažené co nejvýše, že šev jejich rozkroku nekompromisně drtil zakrnělou část husího krku, který vinou přírody vyrostl v podbřišku. Šest let po Sametové revoluci jsme stále světu dokazovali, že se učíme pomalu a nejistě. To když v Německu na odpočívadle několik našich kostkovaných rebelů vyhmátla dálniční policie, že močili v lesíku napříč tomu, že zde stály toalety, za které se ovšem platilo a kde byl na každém rohu nápis, že v lese se močit nesmí. Kdo zvítězil nebylo nikdy rozhodnuto, protože "Autobahn Policei" (dálniční policie) sice vyvolala v močících válečnících strach a houfný úprk z lesa, ale v autobusu už to byli zase ti neporazitelní. "Mámo, stihnul jsem to, ha ha ha", křenil se starý kmet, sedící přes uličku a na teplácích se mu skvěl mokrý flek velikosti prvorepublikové stokorunové mince. Samice naproti tomu odhodlaně stále bojovaly proti v té době již zavedenému společenskému faktu, že je důležité používat antiperspirant. Co horšího může působit na mladý vzájemně toužící pár, než upocená smradlavá samice, sedící před mladým párem u okna a divící se všemu, co vidí, co se hýbe i nehýbe. A tak jsme byly svědky toho, kdy se několik (nejen) samic divilo, že silnice má v jednom proudu tři pruhy, že ta obrovská vrtule (větrná elektrárna) nevytrhne ten sloupek, když se točí, nebo že ty zahraniční auta asi budou nebezpečná, protože jezdí nějak rychle. Divily se, že u dálnice stojí tolik obchodů, a kdo že tam asi může nakupovat a nebo proč nad dálnicí létal jednu chvíli vrtulník? "Vždyť může na tu silnici spadnout a někoho zabít…". Ve Francii na čerpací stanici zase někteří nedokázali pochopit, že za koruny si tady opravdu nic nekoupí. Jiní na sebe pokřikovali, že je to všechno moc drahé, že teď už to vydrží a najedí se až v hotelu. …Konečně jsme dorazili před hotel, kde následovalo podobné vystoupení běsnícího davu u zavazadlového prostoru, které tito protagonisté nacvičili k dokonalosti již v Čechách. Zde ovšem za obdivného přihlížení zahraničních turistů a domorodých Španělů, pro něž bylo jistě nikoliv první ani poslední podobné vystoupení atraktivní tím, čím nám v té době byli v Čechách atraktivní indiáni hrající na dřevěné fujary a flétny uprostřed náměstí. A právě zde jsme se tehdy s partnerkou pořádně styděli za to, že jsme Češi. Také vlastní trávení dovolené nese další a další, někdy více, jindy méně úsměvné historky, ale to je na jiný příběh. Vracím se na začátek k upocenému řízku v alobalu. Ten, který jsem dnes dostal, a který jsem raději nechal nejprve vychladnout a poté jej rozbalil v otevřeném okně. Pro jistotu… A řeknu vám, nebylo špatné pozřít po dlouhé době řízek souložící s krajícem bílého chleba. Jen ta kyselá okurčička chyběla...
 


Komentáře

1 Kačule Kačule | 20. ledna 2009 v 16:00 | Reagovat

FUJ, ještě po letech se mě ten autobusovej smrad vybavil.....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama