Lovec talentů

22. ledna 2009 v 4:28 | Marek Musil - Mamufous |  S úsměvem
…tak jsem jel po fakt dlouhé době sockou. Tedy vlastně městskou hromadnou dopravou. Abych byl přesnější, jel jsem trolejbusem. Pro čtenáře z vesnice - trolejbus je bratranec autobusu, jen mu na střeše vyrostly dva klacky. Bližší popis, viz Ottův slovník naučný… No prostě jel jsem sockou. Je pravda, že při nástupu jsem uvažoval o změně dopravního prostředku. Za volantem seděl řidič, který jistě pamatoval ještě koňské potahy a aby se neřeklo, nad sebou měl plakátek monopostu Formule1. "No bomba", pomyslel jsem si. "Takže pamětník posledního žijícího dinosaura mě má odvézt domů?" Na zlomek vteřiny jsem zaváhal, zda do terminálu u řidiče vhodím svých poctivě vydělaných deset korun. Můj vnitřní hlas si asi vzal dovču a nebyl tedy nikdo, kdo by mi to fakt rozmluvil. Páprda v modré uniformě vypadal, že na konečné bude muset dostat další injekci adrenalinu přímo do pumpy, aby mohl dnešní směnu ještě dojezdit. Pokusil jsem se ho rozveselit a lišácky se zeptal: "Vozíte na dluh? Já nemám peníze…" Pokusil se na mě otočit, ale osteoporóza se s ním už asi hodně zkámošila, takže se na mě otočil celým tělem. Tím pohybem ale otočil také velkým volantem. Můj vnitřní hlas na dovolené nebyl, protože se ozval. "Bacha, on otočil volantem, co když se mu to nechtěně rozjede!?" Stařec supěl. Zatvářil jsem se, že dotaz nebyl směřován na něj, že já se vlastně vůbec neptal. Vhodil jsem do příslušného otvoru desítku a na odlehčení situace jsem nataženými prsty ruky plesknul do velkého modrého tlačítka na terminálu a lehce křiknul: "Jackpot!" Do polomumifikovaného starce jsem pustil trochu života. Nebo spíš do něj vjel vztek. Snažil se v sedačce napřímit a pronesl: "Jestli se vám to nelíbí, můžete si vystoupit a jít pěšky." Ne ne, v pohodě, rád se svezu, odpověděl jsem a zamířil si to uličkou do zadní části trolejbusu. Dveře se zavřely a pomstychtivec na to šlápnul. Elektromotor zakvílel a klacky na střeše vcucly z drátů něco šťávy, že v opodál stojícím domě se v oknech zamihotalo světlo dočasným poklesem napětí v síti. Můj bystrý sluch společně s rychlou analýzou předchozích okamžiků vyhodnotil situaci jako možnou pomstu. Mírně jsem se rozkročil a povolil v kolenou. Akceleraci socky mé tělo vstřebalo bez námahy, ale okolí na tom bylo hůře. Vedle stojící dáma, která taktéž jistě pamatovala nějakého toho dinosaura zmizela kdesi vzadu v útrobách té klackovité obludy. Francouzská hůl, která za ní vzduchem zavlála mi připomněla, za určitých fyzikálních jevů může vlát třeba i osobní auto. Po mé pravici jsem si zase všimnul po směru jízdy sedícího dědečka hříbečka, který se nyní pravděpodobně rozhodnul prohlédnout si celý strop trolejbusu. "Ty kráso, tak takhle bych hlavu nezaklonil ani já", pomyslel jsem si. Záklon bez krajní polohy vystřídalo šplouchnutí hříbečkovi hlavy do prsou. Kdyby tohle dokázal zopakovat tak desetkrát za sebou, byl by to určitě nejžádanější fanoušek metalových skupin. V tom samém okamžiku jsem také postřehnul, jak se dalšímu cestujícímu zakouslo zábradlíčko do boku, kterým se o něj opíral. Coperfield by zíral, protože tenhle cestující téměř dokázal prostoupit pevným předmětem, který ale zatím jen podráždil dopolední svačinku uloženou v útrobách. Tomu odpovídal i výraz v obličeji onoho iluzionisty. Mezi tím se poměrná část převážně starších cestujících rychle, leč nedobrovolně skládala na zádi městské rakety. Ti, co drželi v ruce nějaký nákup, či hůl a podobně, ti byli v nevýhodě a letěli více nekontrolovatelně. Ti, kteří mohli na záchranu své důstojnosti použít obě horní končetiny, ti na tom byli lépe, ale i oni se v té situaci rozdělili na dva tábory. Část z nich stejně jako hůlkaři mizeli do zadního neznáma, jakoby přitom přiblble mávajíc na rozloučenou a zdatnější exponátové se předváděli na držadlech a zábradlích v různých gymnastických polohách. Zároveň s tím se ale modrý mstitel rozhodnul škubnout volantem, čímž způsobil další paniku uvnitř trolejbusu. Méně zdatní gymnasti nyní taktéž putovali na záď a dost možná s pocitem, že teď už budou alespoň dopadat do měkkého. Ti zdatnější finišovali své volné sestavy. Sice jsem jeden ročník navštěvoval jako student Fakultu tělesné výchovy a sportu, ale tohle bych já fakt nedal…Vypadali v těch baretech, rádiovkách a třicetiletých baloňácích jako jitrnice ve větru. Na rozdíl od nich se moje mladé a zdatné tělo s rozzuřeným trolejbusem vyrovnávalo po svém. Liboval jsem si. Za desítku jsem si koupil boží snowboardový simulátor. Vzadu, v propadlišti dějin mizely ty správné kusy a já si to mezitím valil na svém prkně pořádně ostrou tratí, po jejíž stranách se pohupovali nějaké opice oblečené do módy sedmdesátých let. Modrej vpředu ubral plyn. Možná si říkal, že stačilo, možná na víc neměl nervy. Škoda! Já měl slušný mezičas a vypadlo to na světové finále, ale ti vzadu si zopáknuli praktickým cvičením, co je to kinetická energie a jak se projevuje. Ze zbytku sokolských odchovanců, kteří se stále drželi svého gymnastického náčiní, se vinou změny působících sil utrhli další létavci. Kinetika mě mírně táhla po směru jízdy, což mé tělo lehce zaklonilo. Jako scéna z Matrixu, kdy se hlavní hrdina vyhýbá letícím kulkám nereálným záklonem těla. Měl jsem štěstí. Létavci se změnili na hrušky. Na zádi se to válelo více méně stejně jako před chvílí a trochu to připomínalo nevkusné gerontofilské orgie. Já se z neznalosti dalších úmyslů modrého šílence raději chytil volného madla. Dojížděli jsme k další zastávce a já se rozhodnul pro jistotu vystoupit. Ne, že bych se nechtěl svézt až před dům, ale z výrazu těch puzzle-penzistů vzadu jsem další setrvání v socce považoval za méně bezpečné. Nechtěl jsem být svědkem veřejné šikany modrého dinoznalce za volantem od rozběsněného davu živoucích mrtvol. Domů jsem tu jednu stanici raději došel pěšky a během procházky si vytipoval z předchozích situací dva exempláře. Až přijdu domů, musím napsat do vývojového centra nějaké automobilky o dědečkovi hříbečkovi. Myslím, že by se jim hodil jako cash-test panák. O druhém exempláři písnu do vesmírného střediska v Houstonu. Bude se jim hodit jako zkušební pilot do centrifugy. Zbytek musí ještě trochu trénovat, ale naději a talent mají všichni. A co z toho plyne? Že já mám staré lidi rád, proto jim začnu shánět přivýdělek k důchodu. A že příště jedu sockou zas'. Musím ale opět nastoupit před domovem pro seniory a musím do příště vymyslet novou fintu, jak vytočit řidiče… Já se na tom snowboardu nakonec fakt naučím jezdit.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama