O našich očistách

31. ledna 2009 v 16:43 | Marek Musil - Mamufous |  S jistou vážností
To bylo ráno… Občas potřebuju "vypadnout" a možná sám sobě dokázat, že jsem svobodný člověk. Tak jako dnes nad ránem. Bylo něco kolem půl šesté, když jsem nastartoval vůz a vyrazil. Kousek za městem jsem natankoval plnou a mohl se začít soustředit na pocit svobody. Pro mě je to skutečný relax. Miluji tmu venku, tmu v interiéru vozu se ztlumeným osvětlením palubních přístrojů a jemně hrající hudbu. Sedačka mě skoro mateřsky objímá a teplo interiéru připomíná, že i zde jsem doma. Nikam nepospíchám a kilometry, které společně polykáme jsou předem řádně rozmělněny na jednotlivé metry, jež si řádně vychutnáváme. Vůz i já máme optimální provozní teplotu. Motor přede svou nejoblíbenější melodii a já vnímám každý kousek trasy, který jsem společně zvládnuli. Konečně se dostat na dálnici a skutečně vypnout. Část vědomí se stará o mou bezpečnost a sleduje vše kolem sebe i mě samotného. Na tempomat zapomeň, nepřišel jsi asistovat, ale přišel jsi vůz ovládat a hrát si s ním. Tady ubrat a odtamtud až na ten horizont trochu prásknout do koní… Vše ale stále v režimu relaxu, žádný spěch, žádné závodění a zkoušení vlastních možností, nebo možností techniky. Mezitím druhá část vědomí přemýšlí. Jsem průměrný člověk, průměrně inteligentní, přesto přemítám o věcech, o kterých bych normálně neuvažoval. V jeden okamžik se zabývám svým životem a zároveň vymýšlím obchodní strategii v následujícím roce. Pohrávám si v myšlenkách s fakty a skutečnostmi, řeším filozofické otázky a pronikám k otázce relativity všeho… Vytvářím myšlenkový guláš, který mi ale právě teď opravdu chutná. Nohama stále na zemi, přesto mám pocit, že se dostávám do nějaké jiné dimenze. Mozek odpočívá, nebo pracuje na plné obrátky? Nevím, ale je to příjemné. Je to malý soukromý brainstorming. Vyzbrojen dostatečnou zásobou hudby všeho druhu a platební kartou se nebojím, že mě vůz ve skvělé technické kondici někde nechá. Mám vše, co mít mám. Mám zimní obutí, mám doklady, plnou nádrž i peníze. Jen telefon jsem si nevzal… Pomyslně jsem ho na pár hodin zahodil tak, že jsem jej nechal doma. Tady chci být jen já a vůz. Nejsem dost daleko od domova, dokud se ukazatel palivoměru nezačne prodat směrem dolů. Nechci zmizet na jiný kontinent, jen potřebuji být dostatečně daleko od domova a tam někde se pořádně a zhluboka nadýchnout. Jenom tak, pro pocit, že mohu udělat co chci a že mi nic nebrání. Pro pocit dobrodružství. A pro relax. Sjíždím po sto kilometrech z dálnice, protože mám chuť křižovat obyčejné okresní silnice. Kde jsem, vím jen nahrubo a i to je dost. Nepotřebuji to vědět, prostě někam dojedu. Užívám si pohodovou atmosféru interiéru vozu, vnímám hudbu a vnímám také volant, kterým vůz ovládám. Já jsem řidič, pilot, strojvedoucí - jsem to já, kdo určuje jak rychle se budu řítit černou tmou a jakým směrem. Miluju tu momentální samotu ve voze i na silnici. Čas od času se minu s nějakým jiným automobilem. Dost možná, že v něm sedí někdo mě podobný. Někdo relaxující, uklidněný, přesto dávající pozor na cestu. Ještě dalších padesát sto kilometrů od domova jsem stále cítil potřebu se vzdalovat. Ujet, utéct pryč. Je stále tma i když ne tak černá. Skryla vše, co jsem si mohl prohlédnout, ale odhalila pocit osvobození. Dávno jsem opět na dálnici a také palivoměr je důkazem pohybu. Více než tři stovky kilometrů, během kterých jsem neviděl vlastně nic, přesto nesmírně obohacen cítím potřebu domova. Není to takové to "já chci okamžitě zpět!", je to lehké mrazení a šeptání "pojď, půjdem' už domů". Na nejbližším sjezdu se otáčím a příď stroje hledá za obzorem náš dům. Nechybí mi nikdo a nic. Vše, co jsem ještě před chvílí měl za zády, se nyní ocitá přede mnou. Jsem přitahován tím vším. Tam někde spí moje láska, tam někde na mě čeká můj notebook a diář plný úkolů a schůzek. Květiny, které je potřeba zalít a myčka nádobí, kterou musím pustit. Přesto nepospíchám. Vše, co jsem tam nechal, to vše musí počkat až se já vrátím. V pološeru lednového rána rozeznávám nejen asfaltový pás, ale periferie pohledu se rozšiřují. Už jsem tudy jel, ale záměrně se mi nechce nic poznávat. Já jedu domů a stále ještě relaxuji. …Tady to ale dobrovolně poznávám. Sjíždím a spoléhám na to, že budou mít otevřeno. Nasnídám se relativně daleko od svého domova a filozoficky vzato, také tato snídaně zde má relativní význam mého bytí. Důkaz svobody, svobodného rozhodování, důkaz nezávislosti… Přenáším se myšlenkami úplně pryč a představuji si, že sedím v bistru uprostřed pustiny, jíž jako čára života na dlani oživuje vyhlášená silnice 66 napříč americkými státy. I ta dívka zde. Miluje někoho, kdo ještě spí, nebo jsem ji vpadnul brzy ráno do života, abych z něj opět zmizel? Co si o mně myslí? Jsem jeden z mnoha, nebo by ráda snídala se mnou? Mé srdce však hoří pro jinou… Nedopíjím džus ve sklenici a nechávám nedojedenou snídani. Třeba se někdy vrátím, nebo je to to jediné, co zde zanechávám. Mozek je odpočatý, tělo nasycené a únava znatelná. Celou noc jsem nespal a rád bych někde složil hlavu. Je jedno, zda u sebe doma, nebo zde ve voze. Na obou místech jsem sám a na obou místech je mi dobře. Klidně bych se stavil někde na nějakém hotelu či penzionu, kde bych se vyspal, ale lépe bude spát doma. Ve svém. Domov mě přitahuje, přesto se blížím jen pozvolna a nikam nepospíchám. Proč také? Zalít kytky, pustit myčku… Nemám zodpovědnost vůči nikomu. Přemýšlím a cítím úlevu. Jsem svým pánem, jsem..., jsem to já. Miluji, pracuji a žiji. Jsem sobec? Možná by mi stačilo jen pracovat a žít… Možná sebe trápím myšlenkou, že bych nemiloval. Způsobuje mi to lehkou bolest v srdci… Je to opět ta má samotářská nálada? Nemyslím si, že mě někdo skutečně potřebuje. Mě jako člověka, jako partnera. Nikoliv jako odborníka. A já? Potřebuji? … Poznamenán momentální náladou si raději neodpovídám. Teď žiji pro tento okamžik, ale tam za kopcem, tam je to jinak. Chci milovat a být milován. Provoz houstne, přesto mohu stále usilovně přemýšlet o věcech, které se do běžného života nevejdou. Zívám a je mi příjemně při pomyšlení, že za dvě tři hodinky budu ulehat ke spánku. Říká se tomu stájový syndrom a trpí jím nejen koně. Čím blíže domovu, tím více zrychlujeme. Také já nyní. Výborný relax a příjemné cestování od nikud nikam, ale domov je jako magnet. Postupně zasouvám všechny nedokončené myšlenky a stále více se soustředím na realitu. Ještě hodinku a mohl bych být doma. Dokončím očistu své duše a telefon nechám jako otevřené okno do rozlehlé krajiny, z něhož může kdokoliv volat, ale zpět se mu nikdo neozve. Že by manifest mé svobodné vůle a nezávislosti? Že by manipulace lidmi, kteří mě možná budou chtít slyšet, ale neuslyší. Vypnout telefon by znamenalo "dnes je zavřeno", ale já nemám zavřeno. Já chci být dostupně nedostupný. Je to součást mého obrovského nádechu před budoucím pracovním vypětím. Těším se na něj a rád se jím nechám pohltit, dnes chci být ale sám. Očistná koupel na dlouhou dobu. Dnes jsem vyměnil slovo "musím" za slova "chci a mohu". …Mohu chybět někomu, kdo by mohl být se mnou, ale není? Naučené opakování slov "miluji tě" a "chybíš mi…", ale žádné volání "mám strach, když neodpovídáš na mé zprávy…" Třeba křivdím, proto se tím nezabývám tolik moc. Hlavou se mi honí mnoho jiných myšlenek. Už jsem dávno doma a odpočívám. Je to jen můj den, protože jsem se tak rozhodnul. Nechce se mi nic, ani zalít kytky, ani pustit myčku. Jen to okno do krajiny bude stále otevřené bez rozdílu, pro každého. Jsem opravdu unavený a je příjemné ulehat s vědomím, že pozítří si během jednání nikdo nepomyslí, jak moc dokážu být samotářský a uzavřený. Ten kluk se širokým úsměvem a neúnavnou schopností stále něco povídat. S telefonem stále u ucha a diářem v ruce… Odvrácená strana Měsíce. Nikoliv nepříjemná, nelaskavá a nemilující, ale jiným nepřístupná. Moje.
 


Komentáře

1 Wikishka =o* Wikishka =o* | Web | 15. února 2009 v 19:00 | Reagovat

ahoj,máš u mě diplomek

http://wikishka.blog.cz/0902/diplomky-za-hadej-kdo-jsem

díky za účast xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama