Olovo, fridex a přízemní mrazíky

17. ledna 2009 v 21:49 | Marek Musil - Mamufous |  S úsměvem
Jmenovala se Káťa a už jsme spolu nějaký ten pátek byli. Zdravotní sestřička se nenechala zapřít ani doma a tak byla Katka synonymem výborné hospodyňky a partnerky vůbec. Byli jsme mnohem mladší než dnes, takže absence kuchařských dovedností mi vůbec nevadila a že nerozuměla technice? Také nevadilo. Jak jsem tedy řekl, byli jsme spolu už nějaký ten pátek. Tehdy jsem jí koupil na tu dobu velmi slušné horské kolo. Byli jsme se projet a Katka si libovala, jak všechno vyjede a jak se jí lehce šlape a vyjádřila obavy, že by jednou mohla šlapat do tak strmého kopce, že by se jistě i s kolem zvrátila dozadu. To bych nebyl já, aby mi v hlavě neblesknul nápad na žert. Začal jsem jí vysvětlovat, že má samozřejmě pravdu a že riziko hrozí. "Víš Káťo, to kolo máš nový a musíme spočítat kolik závaží je potřeba dosypat do přední vidlice, aby se ti to v kopci nepřevrátilo." Koukala na mě jak' Afričan na zimní saně. "A to jako vážně?", odhodlala se zeptat. "Jasně." Pohodil jsem hlavou, slezl z kola a pokusil se přizvednutým předním kolem zatřást. "Vidíš, mě už si to sedlo, takže nic není slyšet, ale já tam mam taky závaží." Nechápavě na mě zírala, ale bylo zřejmé, že mám svou další oběť a v hlavě se rodila malá konspirace. "To se spočítá jednoduše, prostě řekni kde budeš jezdit a kolik asi vážíš a já ti řeknu, kolik musíš nechat dosypat." Jejím útlým krčkem se hladce směrem do bříška sunul obří naviják. "No, já budu vlastně jezdit jenom do práce, pak k našim, anebo když pojedeme spolu. Nebo ještě s holkama." Potřeboval jsem ji definitivně vmanipulovat do mnou připravené oběti a tak jsem malinko přitlačil na pilu. "Dobře, ale nebudete snad jezdit jenom po rovině, né? Nebo se fakt chceš někde převrátit na krovky?" Byla tam! Nejistá, ovládnutá a poddajná. "No to je jasný, že ne přece. Já jenom nevim, kde na jaký kopec můžeme narazit." Nyní, již absolutně vžitý do role odborníka jsem začal květnatě. Naznačil jsem záklonem těla, kolik by asi snesla. "Myslíš, že do takového kopce by jsi jela?" Mé tělo spočívalo v záklonu a určovalo úhel přibližně padesát stupňů. "Ježiš asi jo, s tímhle kolem to bude hračka." Uvnitř mé mysli explodovaly salvy smíchu, protože jsem právě dostal další ďábelský nápad. "No vidíš a je to. Potřebuješ do vidlice asi tři sta gramů broků." Odpověď doprovázel můj otcovský pohled. Bylo vidět, že si oddychla, jak rychle jsme k výsledku došli. "A budeš jezdit i v zimě?", rozparádil jsem se. "No dokud to půjde", zněla odpověď. "Proč?" "Protože jestli tě zastihnou přízemní mrazíky, bude potřeba do šlapacího středu nalít fridex, aby ti nezamrzly šlapky." Lapala po dechu, leč chápavě. "A kdo mi to všechno udělá?" Pan Vavřík z kol, já to s ním domluvím a normálně přijedeš a za chvíli je to hotové. Logika věci byla jedno, práce s čerstvými informacemi druhé. Přemýšlela nahlas. A to tam mají ten fridex všichni? Ne, všichni ne, odvětil jsem, ale zahrávají si, protože můžou v zimě klidně tlačit. Lopatky se s konečnou platností dotkly žíněnky a Káťa dodala. No to by mi tak scházelo! Já půjdu z noční a zjistím, že mi zamrzly pedály, tak to teda ne, to tam ten fridex chci! Druhý den jsme se s panem Vavříkem váleli smíchy, když jsem mu popisoval "mozkovou masáž Katky". Na odpoledne jsme byli domluveni, že se staví i s kolem a vše domluvené už pan Vavřík zařídí… Akorát. Přijela na čas, tak jsem nemusel být tak dlouho schovaný. Pan Vavřík ji vykročil vstříc a otíraje si hadrem ruce se zeptal: "Á, dobrej. Marek tady není, co potřebujete?" "No on mi slíbil, že vám to řekne. Já potřebuju dosypat závaží do vidlice a dolejt fridex do šlapacího středu, aby mi to v zimě nezamrzlo." Pan Vavřík znalecky pokýval hlavou. "Hmm, a kolik toho závaží?" "Marek říkal asi tři sta gramů." "Jo jo, to uděláme, ale nemáme fridex, skočíte si pro něj naproti do drogerie?" Zastavili jsme ji za hurónského smíchu až před pasáží, v níž obchod s koly byl. Nakonec se smála společně s námi. My ze škodolibosti, Káťa tak trochu z pocitu studu, na co že to skočila. Ten příběh nemá žádnou pointu. S Katkou již dávno nejsme spolu, ale jsme vynikajícími přáteli. Ona je zamilovaná do svého Zdendy a mají syna Tobiáška a já oficiálně prohlášený Tobiáškovým "nevlastním" strýcem. Káťo díky za roky života s Tebou. Byly velmi přínosné a poučné. Zdenda může být rád, že Tě má. Jsi skvělá ženská a výborná matka. Já jsem toho času zamilovaný až po uši do Nikitky D.
 


Komentáře

1 Kačule Kačule | 20. ledna 2009 v 16:01 | Reagovat

Děkuji Ti příteli.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama