Tělová barva...

31. ledna 2009 v 2:47 | Marek Musil - Mamufous |  S úsměvem
Dnes…, ehm, tedy vlastně včera jsem byl u svého obvodního lékaře. Kromě standardní prohlídky a neformálního rozhovoru jsem se dozvěděl, že nejsem žádný chudák, a proto mi předepsal jakési léky, které mi zaručeně pomohou s léčbou poúrazové trombózy. Jo, a také jsem "vyfasoval" poukaz na úhradu kompresivní punčochy na mou zadní tlapku… To je ta s tou trombózou. To o tom chudákovi jsem v ordinaci jaksi přeslechnul. Podvědomí pracuje spolehlivě a jediné, co jsem si zapamatoval bylo, že ty léky jsou vynikající a pomůžou mi. Zaběhnul jsem do lékárny, kterou mám doslova pod nosem. Nezklamali. Opět neměli a v pátek mě odkazovali na pondělí odpoledne. Vykoupeno? Co já vím, ale tentokrát jsem se rozhodnul nečekat. Vyškubnul jsem recepty z ruky té paní, která by podle mého měla prodávat raději suvenýry na pěší zóně. Přede mnou stála nějaká dáma v letech ze sousedního Německa a chtěla něco proti bolestem hlavy. No, ona to dáma v letech vlastně ani už nebyla. Tachometr ji podle mého přestal načítat už v minulém století. Sám jsem se podivil, že tenhle německý exemplář chce něco proti bolesti, vždyť ta už nemůže cítit vůbec nic… Bílá paní jí nabídla Ibalgin. Stará paní poněkud očekávaně spustila, zda by bylo k mání něco na bolest zad. "Ibalgin", zněla odpověď. Zakoulel jsem očima a pomyslel si něco o pořádným špeku. To je tráva vážení. Správně ubalená kvalitní marihuana. Tu kdyby si babča dala, ještě by mi ukázala tanec na odpoledních čajích. Takhle se jen polomocně držela pultu a byla ráda, že je ráda. Hlavou mi proběhla myšlenka o inkontinenci starých lidí a automaticky jsem poodstoupil. Bílá paní je fakt barikádnice. Na dotaz Němky, zda ty prášky nedráždí žaludek odpověděla lámanou němčinou, že Ibalgin není na bolest žaludku. Nechal jsem obě dámy svému osudu a jal jsem se putovat do jiné lékárny pro svou medicínu. Uspěl jsem na první pokus a sehnal. Tři krabičky a doplatek téměř šest set korun. Vytáhnul jsem svou Visa Gold a nechal si hladovým terminálem z účtu odrafnout vskutku lidovou sumu. Vzpomněl jsem si na onoho lékaře, jak mi při vypisování receptů říkal cosi o tom, že nejsem žádný chudák… Nabyl jsem pocitu, že ho ze mě asi chce udělat. Je pravda, že investice do zdraví se nepočítá, ale zkuste dnes někdo nepočítat. Dal jsem si předsevzetí, že už jen kvůli té částce ty prášky budu brát poctivě. Namířil jsem si to do zdravotnických potřeb pro kompresivní punčochu. S poukazem v ruce a ujištěním, že punčochu mi platí zdravotní pojišťovna, jsem byl i v tomto obchodě spolehlivě nejmladší. Chodící kroniky na mě zíraly jak na zjevení, tak jsem nahodil výraz, že jdu jen pro něco své nemohoucí babičce. Po pěti minutách čekání jsem dospěl k názoru, že důchodci jsou ideální cílovou skupinou nejen pro prodejce zázračných dek a nožů a unikátních hrnců, nebo krouhačů, ale i pro prodejce zdravotnických potřeb. Holota, co si stěžuje na důchodový výměr a tady tahá z kapes tisíce a kupuje naprosté nesmysly. Dvě dřevěné kuličky o velikosti vlašských ořechů za dvě stovky a padesát korun k tomu. Babka koupila tři balení - ještě pro sousedky… Prý to zlepšuje cit v prstech, když si s tím člověk hraje, ale já bych ty kuličky raději spojil provázkem a zlepšoval cit něčeho jiného. Buď si koupím soustruh a budu soustružit dřevěné kuličky, nebo si otevřu zdravotnické potřeby. Populace stárne, tak co..? Přišel jsem na řadu a podávám dámě poukaz. Obchod ztichnul a všichni ti vážní zájemci "místa odpočinku" sledovali, co si bude panáček přát. "Á, kompresivní punčošku tady máme…", jakoby schválně nahlas pronesla dáma za pultem. Stařešinové si oddychly, že nevykoupím dřevěné kuličky. Asi jsem se začervenal, protože slovo "punčoška" mě přes uši doslova přetáhlo něčím velkým. Ta za pultem si mě asi chtěla vychutnat, protože mě vyzvala, abych si vyhrnul nohavici kalhot, že mi musí změřit obvod kotníku, lýtka a stehna. Tak ta fakt asi ještě stihla květinové mládí, protože kalhoty co zvoní na sto honů, ty bych vyhrnul, ale moje moderní kalhoty..? "Blbá", pomyslel jsem si. Generace stojící za mnou, co zažila průmyslovou revoluci, se slyšitelně zaradovala. Nebral jsem je v potaz a zkusil to zachránit esem z rukávu. "Nohavici nevyhrnu", ukazujíc na své stehno v těsné nohavici a dodal jsem, "ale jestli je to nutné, svléknu si kalhoty i když nenosím spodní prádlo." Hladový dav za mnou zašuměl. Nějaký kdysi vnadný ženský hlásek zachraptěl, "nám to nevadí mladíku." Jak asi musí být tomu špeku, kterého šlukuje dva a více huličů? Pultová dáma si mě odvedla doprostřed prodejny - proč, to nevím a podřepla si s krejčovským metrem v ruce. Hrdinsky jsem rozepnul pásek a s vědomím, že ostudu si neudělám, protože hláška o absenci spodního prádla nebyla pravdivá, jsem se přiblble culil. Dav nedýchal. Pultová si asi během podřepu a měření kotníku i lýtka uvědomila, že její momentální poloha a moje informace o spodním prádle by mohla vypadat přinejmenším směšně, proto mi stehno rychle změřila přes nohavici. Chraplák z davu pustil info, "tak zase nic…". "Limit ti vypršel před padesáti lety", pomyslel jsem si. …V příštích chvílích mi dáma ukazovala dva druhy punčoch v neodolatelné tělové barvě, ze které mi bylo blivno. Oba druhy punčoch s jakýmsi krajkováním nahoře. Jediné pozitivní poznání bylo, že transík opravdu nejsem. "Fuj, tohle mám nosit?" Tuhle hrůzu? Stařík za mnou mi povídá, "to ti bude slušet hlavně v létě" a zasmál se tak, že jeho inkontinentní vložka si stopro sáhla na dno svých sil. Na to se nedalo nic říct a já si připadal ještě víc jako idiot. Odmítnul jsem nabídku o popis, jak tu věc dostat na nohu. Návod tam snad bude. Poukaz jsem podepsal a doplatil ještě tři stovky, pojišťovna prý proplácí jen určitou část. Divím se, že při odchodu…, no spíš při úprku z obchodu jsem nesklidil aplaus, nebo možná právě proto? Každopádně je pozdě večer a krabice s punčochami stále leží na stole nerozbalená. Chodím kolem ní, jako by to byla bomba s pohybovým spínačem. Zítra si "to" nasadím… Až zítra, nebo už zítra? Ach jo… Jo, a nechci být starej, protože se bojím, že místo o ženských a autech se budu bavit s vrstevníky o dřevěných kuličkách a o nějakém mladém idiotovi, který si kupoval kompresivní punčochy. A skutečná pointa? Žádná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ethnea Ethnea | Web | 14. září 2009 v 9:49 | Reagovat

Clovece, ty bys mela psat casteji, tohle je vazne genialni. Smala jsem se nahlas, ten tvuj styl se cte jednim dechem!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama