Výchova dětí v Čechách

17. ledna 2009 v 1:38 | Marek Musil - Mamufous |  S úsměvem
Když jsme se setrou byli malí, měli jsme prý ve školce nejroztrhanější bačkůrky a paní vychovatelky našim pořád říkaly, aby nám už konečně koupili nové. Já měl vyhodu, jsem o rok a půl starší než ségra, takže já měl nové vždy, ale ségra ta dost často fasovala po mně, tím pádem jsem je nemusel ani moc šetřit. S klukama jsem si hráli na kamióny a vše, kde se dalo jako točit volantem. Jo, a ještě také na motorky. Krosky. To se ví, že bačkůrky dostávaly záhul. Ale myslím, že to ještě ušlo, protože kdybych chodil do školky dnes, asi bych si hrál na driftování (jízda ve smyku) a ségra by asi lítala v zaštepovaných ponožkách. Ale abych se vrátil k mým bačkůrkám. Nové jsem moc rád neměl, protože byly nepohodlné, nové na pohled a takové mít správný kamioňák přece nemůže. Navíc naši se mě každý den ptali, jestli jsem je už nezničil. Já vlastně nikdy neměl autodráhu - můj velký sen. Kluci doma měli šedou autodráhu, co se na ní stála fronta v hračkářství, měli lunochoda na bowdenové ovládání a tričko se Sandokanem. Já měl akorát plastovou karabinu na klíče a kuši udělanou z ramínka a gumy do tepláků, co vystřelovala špejle. Taky jsem rád chodil ven s jedním mým kamarádem, Martin se jmenoval, protože jeho vždycky odpoledne volali na svačinu. Když jsme byli venku spolu, dostal jsem od jeho maminky rohlík s játrovou paštikou i já. Dodnes nevím, jestli to naši jenom dělali, nebo byli fakt chudí, ale asi to jenom dělali. Zanedlouho jsme si totiž koupili krásnou červenou Škodu105. Bez posilovače, bez centrálu a bez klimošky pochopitelně. Jo, a taky bez podlahy... Ona tam tedy nějaká byla, ale táta mě i ségře říkal, abysme na ní moc nešlapali, že se jinak propadneme. Jednou jsme jeli celá rodina k babičce a tátovi to chcíplo přesně na železničním přejezdu bez závor. Nemohl to nastartovat a mě nenapadlo nic lepšího, než mu říct, že už vidím vlak. Kecal jsem samozřejmě. Bylo mi asi tak šest a přišlo mi to dost vtipný. Tehdy jsem zjistil, že jsem fakt dost škodolibý. Děda byl myslivec a v zimě jezdil na lyžích zakrmovat zvěř. Chtěl jsem s ním, ale on, že ne. Dům, ve kterém s babičkou bydleli měl dřevěnou přístavbu - verandu a v té se všichni zouvali. I děda tam tehdy měl své zimní holiny na lyže s vázáním kandahár. Já mu do nich tedy nalil vodu, která ale zmrzla na led a děda nikam nejel. Později jsem se zase od babičky dozvěděl, že slepice mají v peří malé broučky čmelíky - takové slepičí blechy, které štípou i člověka. Řekl jsem tedy ségře, že má v kurníku vybrat vajíčka a poté jsem jí tam zavřel. Vypadala pak hrozně. Ale také nebyla svatá. V té samé vesnici bydlela i naše prababička a ta nám jednou nechtěla dát sušenky, tak jí segra do hliníkové konvice na čaj hodila živou žábu. To prababička zjistila až když si chtěla jít vařit oblíbenou meltu a v konvici se jí něco nezdálo. Slepice jsou fakt hodně zvědavá zvířata, na což jsem jednou přišel, když jsem močil na hnoji na zahradě a oni se seběhli kouknout se. Od té doby jsem už nechodil na suchý záchod, ale na dvůr ke kurníku, kde jsem slepicím vždy pochcal kožich. Do té doby, než na to přišla babička a během jednoho močového útoku na slepičí zlořád mi na hlavě přistál pohlavek. Poslední boj skončil tedy remízou, protože jsem kvůli tomu pohlavku pochcal také sám sebe. Prázdniny na vesnici byly stejně úžasné. Vesnice mě hodně naučila, ale vždy jsem tam hodně zvlčil. Babička dnes tvrdí, že chtěla, abych byl samostatný, proto jsem si mohl dělat skoro všechno, co jsem chtěl, ale já myslím, že už tehdy na mě neměla. Byla určitě ráda, že jsem přišel alespoň na večeři a vyspat se do postele. Ráno jsem jí do vyhaslých kamen hodil patrony do starovací pistole a odkráčel si ven hrát. Babička zatopila, krátce před dědovým vzbuzením a ty poplašňáky v kamnech bouchly přesně v okamžiku, když pil děda kávu. Děda se opařil a ještě dostal vynadáno, že má kravský fóry něco házet do kamen. Prasknul jeden plát. V sedmi letech jsem uměl rozsekat malý špalek jednou rukou a tajně, když přijela pojízdná prodejna a všechny ženský z vesnice si šly stoupnout do fronty, já tajně pouštěl cirkulárku. Vesnice byla úžasná a moje dětství také. Sice jsem nikdy neměl šedou autodráhu, ani lunochoda, ale později jsme měli první v ulici nové zahraniční auto a já vím, že lépe je pozdravit souseda třeba desetkrát, než-li vůbec. Mám dokončené vzdělání, nevím co je drogová či alkoholová závislost a mám super práci, jež je zároveň zdrojem nadstandardních příjmů a zároveň mým koníčkem. Já jen chtěl vlastně říci: "Tati, mami, díky!" Věnuji svým rodičům a prarodičům za to, jak nás se sestrou vychovali. Rád bych, aby se to samé povedlo mě na mých dětech.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Natty Natty | Web | 21. prosince 2011 v 11:08 | Reagovat

1* - krásně píšeš a pokračuj. Narazila jsem dnes na tvůj článek "H" a nakoukla dál...pěkný den. :-)

2 Markus Markus | 21. prosince 2011 v 11:28 | Reagovat

[1]: Natty děkuju. Pěkný den.

3 Popelář online-adminka2 Popelář online-adminka2 | Web | 16. dubna 2013 v 19:19 | Reagovat

Moc pěkné příhody, malé odskočení od tématu (alespoň se mi zdálo) tomu vůbec neuškodilo a hezky se četlo. :) Hodnotím...

4 nikol nikol | 17. dubna 2013 v 9:47 | Reagovat

Taky žiju na vesnici a proto, když jsem tvůj příběh četla, očekávala jsem, že se bude podobat tomu mému. Polovinu článku jsem se prosmála, protože vím o čem píšeš a jsem ráda, že se najdou ještě tací, kteří život na vesnici umí podat takovým způsobem, že lidé z města vidí, že hrabat se vidlemi v seně není vše, co tady můžou zažít. Díky za to, jen tak dál!

5 Anička Anička | Web | 17. dubna 2013 v 11:04 | Reagovat

Je to poutavě napsané. Moc dobře se mi to četlo. Nejvíc mě zaujalo čurání na slepice :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama