Houbařem proti své vůli

19. března 2009 v 15:31 | Marek Musil - Mamufous |  S úsměvem
Musím se všem pravidelným čtenářům omluvit, že jsem dlouho nepřidal žádný příběh. Konečně jsem se opět zapojil do normálního života a po dlouhém nic nedělání doháním důležitější věci.


Také se musím přiznat, že literární múza má asi dovolenou, protože každý pokus o dílko končí nakonec smazané. A přesto je o čem psát…





Třeba o příhodě s houbou:
…Alex byl můj sparingpartner, se kterým jsme chodili cvičit do činkárny. V určitém období jsme cvičili dvoufázově, tedy ráno a odpoledne. Protože jsme bydleli na opačných koncích města, dávali jsme si sraz kousek od činkárny, kde už se naše cesty spojovaly. Před budovou činkárny je dodnes travnatý pás, na kterém roste mohutný smrk a pár dalších menších stromků. Přímo ideální místo pro nějakou tu houbu. Celé léto, pokaždé, když jsme to místo míjeli, nezapomněl jsem se podívat, jestli tam na tom trávníku náhodou nějaká houba nevyrostla. To léto mi Alex říkal, "prosim tě, pojď ty houbaři…".


Neustále jsme na sebe navzájem vymýšlely nějaké hovadinky a samozřejmě také okolí - to především, si muselo dávat pozor na naše nápady. Bylo zrovna období, kdy se Alexovi nedařilo na mě nic vymyslet a naopak mě se dařilo náramně. V šatně někdo zapomněl ponožky, a protože se k nim nikdo nehlásil, v nestřežené chvíli jsem je Alexovi strčil do náprsní kapsy u bundy. Večer mi volal, že jsem svině, protože byl odpoledne nakupovat v Plusu a když chtěl u pokladny platit, sáhnul do náprsní kapsy pro peněženku. Za ním fronta dalších lidí a tak se nezdržoval tím, co to v kapse nahmatal a celý obsah kapsy včetně peněženky vytáhnul na světlo Boží. Pokladní nevěřila svým očím, když Alex rozevřel dlaň, ve které se mu okamžitě narovnaly do polohy "skoč do nás a jeď", mírně řečeno jeté ponožky. Cizí ponožky! Aby to Alex zachránil, jen pronesl: "Ty woe, ten Mára je ale svině", a začal se přiblble smát. Pokladní, i za Alexem stojící lidi to rozhodně nerozesmálo a paní si dokonce od Alexe brala peníze s mírným despektem. Zbytek večera byl můj sparing docela naštvaný, že tohle jsem teda přehnal, ale ráno moudřejší večera ukázalo, že vše bude v pořádku, jen bych se měl mít na pozoru kvůli odplatě. Ta přišla za pár týdnů…


Jako obvykle, Alex čekal na smluveném místě a už z dálky na mě mával. "Ty woe, to víš, že tě poznávám", pomyslel jsem si. Kdo jiný by tady stál jenom tak, když bylo 6.40 ráno. Od smluveného místa nám to do činkárny trvalo necelých deset minut chůze. Čas jsme vyplnili tlacháním o běžných věcech a upřesněním dnešního tréninku. Absolutně nic nenasvědčovalo tomu, že bych se měl mít na pozoru. Možná pomsta, respektive myšlenka na možnou pomstu mě dnes míjela velikým obloukem. Scházeli jsme schodiště, které vedlo k naší činkárně, a jejichž poslední schod sousedil s oním pásem trávníku a vzrostlým smrkem. Úplně jsem dnes zapomněl na svou posedlost poslední doby, a tak toho Alex využil a sarkasticky a jakoby mimochodem prohodil, "…se nezapomeň podívat, jestli ti tu něco nevyrostlo." "No jo vlastně", a zároveň jsem pohledem prozkoumával okolí smrku. Dech se mi na okamžik nastavil, když můj zrak zaměřil ten zázrak. Ztuhnul jsem a oněměl. Necelý metr od krále stromů čněl z trávy obrovský hřib! Byl dokonalý tvarem i barvou a vyrostl zrovna na takovém místě, kde by si ho muselo všimnout snad i mykologické netáhlo. "Ty krávo, Lexo, koukej woe! Ty jsi se mi smál a čum, co tady vyrostlo!", padalo ze mě rozrušením. Alex jen uznale pokyvoval hlavou a pěl chválu na mou pozornost. Fakt jsem v té chvíli postrádal jakoukoliv předtréninkovou koncentraci a dýchal jsem vzduch, jaký mají jen v houbařském ráji. Obcházel jsem toho hřiba z uctivé vzdálenosti a nemohl jsem se ho pohledem nabažit. Mé houbařské sebevědomí se vzdouvalo a dosahovalo závratných výšin. Já, který jako jediný tvrdil, že tady je ideální prostředí pro růst hub a ti všichni ostatní, kteří mi tvrdili, že je to blbost! Včetně Alexe. "A tady to mají, amatéři!" Umí jen zvedat železo a o houbách houby vědí! Alex se musel náramně bavit. Já tam poskakoval jako nadržený kozlík a dokola básnil o velikosti a kvalitě té houby. Alex přilil olej do ohně a prý, "kámo, mrkni ty woe, jestli tady kolem nerostou ještě další". Ani to nedořekl a já se pomalu vkrádal na zatravněnou plochu. Vůbec tomu nerozumí a ještě mi musí radit takovou základní věc, jako prozkoumat okolí a najít bráchy toho hřiba. "Jsem fakt vůl", pomyslel jsem si. Tak jako jsem našlapoval já v té trávě, tak našlapuje už jen rys, nebo leopard. V předklonu jsem pohledem pročesával každý centimetr okolí smrku. Když jsem v blízkosti nic nenašel dřepnul jsem si konečně k tomu veliteli všech hřibů. Byl nádhernej, na pohled nečervavej. "Já ho tady Lexo asi nechám do odpoledne, aby ještě chvíli rostl", prohodil jsem sledujíc stále tu krásu. "Nebuď blbej woe, je ráno a do pěti odpoledne tady nevydrží, někdo ti ho vyfoukne!", zněla odpověď z asfaltu. V hlavě mi šrotovalo, kam ho teda dám? Kam ho mám dát, aby byl ještě večer čerstvý, abych ho nemusel mít v práci v teplé kanceláři. "Mám to!, nechám ho v činkárně na baru u Marťase a on mi ho do večera nechá v lednici." "To je dobrej nápad", odvětil Alex a já si připadal zase o něco chytřejší. Byl jsem na sebe pyšnej. Já jediný tvrdil, že tady můžou růst houby, já tady našel houbu a já to vymyslel s tou lednicí. Cítil jsem zadostiučinění i před Alexem. To hlavně on se mi smál a poslední týdny na mě v činkárně během tréninku hejkal, "houbaři!". Teď tam na asfaltu stojí a zírá, jak jsem tady JÁ našel hřiba jak sviňa! V podřepu jsem se doslova vznášel v blízkosti té krásy a dlaněmi opatrně umačkával trávu kolem houby. Pořádně udusat, abych mohl houbu pěkně vytočit ze země. Měl krásnou a fakt silnou nohu. Přesně velikost k obrovskému klobouku. Tak to bude smaženice i pro dva, běželo mi hlavou. Opatrně jsem vzal nohu hřiba do ruky a chtěl jí pootočit. Ta houba byla v zemi nějaká volná, ale neodradilo mě to a tedy pootočil… Žádný odpor, trhání kořínků, žádné dolování. Hřib si mi lehnul do dlaně, do které se naprosto nevešel. Zíral jsem na něj a pomalu jsem se narovnával. Stál jsem pod tím obrovským smrkem s obrovským hřibem v ruce a hledal ve své hlavě relevantní vysvětlení, jak je možné, že ten velehřib má očištěnou nohu. Mozek pracoval na maximální výkon, ale nedobíral se žádného vysvětlení. Byl jsem jako omámený a jen zíral na očištěnou houbu… Škubnul jsem s sebou, protože za mnou se něco smálo jako hovado. Otočil jsem se a koukal na Alexe, který se zrovna klátil k zemi a nesmál se, on řval smíchy. Ten řev připomínal postřelenou prehistorickou vránu. Ten vůl se tam klátil, řval smíchy a ještě při tom na mě ukazoval. Někde mezi těmi skřeky jsem rozpoznával útržky lidské řeči, to jak ke mně natažená ruka vysílala "tý woe, ty si houbař…", "pěstuj žampióny, woe…"!!! Pořád jsem koukal na Alexe jak na zjevení a nechápal. Procesor v mé hlavě musel zastavit tu rozjetou lokomotivu, aby mohla přejet na vedlejší kolej. !!!Teď mi to došlo!!! Teď mi "cvaklo"!!! Vytřeštil jsem na Alexe oči, nadechnul jsem se a vypravil ze sebe, "ty svině, tos' byl ty!" Nekřiknul jsem nic vtipnýho, ale jeho chování tomu odpovídalo. Řev zesílil a kolem mě se valila ne jedna, ale hejno postřelených vran. Opíral se ramenem v předklonu o budovu činkárny a řehotal se jako idiot. Skrz smích cedil, "to jsem byl já…!" Moje důstojnost a houbařské sebevědomí padalo k zemi rychlostí světla a já cítil ponížení, potupu. Nevěřícně jsem zíral na Alexe-vránu a byl šokován jeho zákeřností a důvtipem. Od smíchu mu tekly slzy a pokaždé, když se na mě podíval, dostal další záchvat a já pokaždé v jeho smíchu dekódoval, "ty woe, houbař!"


Trénovat jsme začali o dvacet minut později než obvykle a nakonec jsme to ráno ani nedotrénovali. Už při první sérii dostal Alex záchvat smíchu a málem mi pustil činku na hlavu. Já ten den moc nemluvil a připadal jsem si jako naprostý idiot. Hřiba jsme tam barmanovi Martinovi nechali a on ho do odpoledne usušil. Historku věděl během dne každý člen činkárny a na rámu mé fotky uvnitř posilovny se při odpoledním tréninku skvěl z časopisu vystřižený obrázek prašivek na pařezu. A Alex? Ten hajzlík si to ráno přivstal a houbu tam běžel připravit. Jeho rodiče totiž den před tím přinesli z lesa pořádnou nadílku. A "historka s houbou" se v naší činkárně čas od času opráší a ten vůl se jí dodnes pořád směje…Jako by to mělo být k smíchu…

Pat, brzo se uzdrav! Věnováno Patricii G. Kamarádce a klientce.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Patricie Patricie | 21. března 2009 v 15:23 | Reagovat

Není nad to si zkrátit čas v práci pěkným počteníčkem..:-)

Super,díky...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama