Víš houby o houbách

22. března 2009 v 16:33 | Marek Musil - Mamufous |  S úsměvem
Když už jsem se v jednom článku "otřel" o houby, nedá mi to, abych zde nepopsal další skutečnou historku, ve které jsem se na chvíli ocitnul v ráji houbařů. A tady je: Psal se rok… Vlastně ani nevím, ale v té době, pokud chtěli lidé vyrazit na houby, často volili bývalé hraniční pásmo. Za předchozích čtyřicet let byla na takových místech krásná příroda a díky dlouhotrvajícímu zákazu vstupu zde rostlo skutečně velké množství hub. Tehdy nás právě do bývalého hraničního pásma vyrazilo pár lidí. Nebyla sice ten rok příznivá sezóna pro vášnivé mykology, ale my byli přesvědčeni, že tam to poroste vždycky. Jsem a vždycky jsem byl velice soutěživý typ a tak, když probíhala "porada před započetím sběru hub" a každý z nás si volil směr lovu, vymínil jsem si samostatný postup. Sjednotili jsme si na hodinkách "velitelský čas" a vyrazili každý svým předem určeným směrem. Já, rodilý expert mykolog, jsem si to zamířil tam, kde jsem podle svého neomylného instinktu tušil tuny hub. Vystrojen jako na podzimní běh Terryho Foxe jsem si to zatím vykračoval po asfaltce. V zaběhnutých teniskách a šusťákových kalhotách jsem se cítil super. Šusťáková bunda jen potvrzovala, že to dnes s houbama myslím vážně a díky barevné kombinaci mého oblečení se nejen vysoká zvěř už dávno klidila do sousedních honiteb. V kapse mě sice tlačila složená igelitka, ale v čem bych jinak dnes vytěžil les od hub, kdybych jí s sebou neměl? Chystal jsem se přinést pořádný úlovek a zbytek víkendu poté nastavovat moje pravé rameno všem gratulantům… Kdyby mě takhle vyzbrojeného viděl Přemek Podlaha, vsadím se, že by mě pozval do svého pořadu. Ani nevím proč, vybavil se mi můj děda, vášnivý houbař a především myslivec od mládí. Něco mi tady nehrálo. Dědu jsem vídával vystrojeného jinak. Podíval jsem se na sebe mírně sebekriticky a musel konstatovat, že vizuální rozdíl mezi mnou a dědou je propastný. Kurňa, vždyť on chodil na houby s proutěným košem a pěkným nožíkem. On přece chodil v holinách a já tady blbnu v teniskách. Co on to tehdy říkal? Hadi, že neprokousnou gumu? …Nechal jsem se unést svýma myšlenkama a málem prošvihnul to správné místo, kudy proniknout z asfaltky do lesního porostu. No jo, ale dřív bylo hadů mraky a dneska už to není tak horký, vrátil jsem se ke svým myšlenkovým pochodům. Navíc, mě když nějaký had uvidí, raději zmizí, protože moje nylonové oblečení šustí na dva kilometry daleko a navíc ten had takovou barevnou kombinaci v lese v životě neviděl. Napadlo mě, že kdybych si místo tenisek vzal mokasíny, mohl bych tomu plazovi připadat jako ruský turista. "Ccsss", odfouknul jsem si. Proč se srovnávám s nějakým Ivanem? Já jsem dneska houbař a nemůžu za to, že jediné nejvhodnější oblečení do lesa používám jinak jako tréninkové oblečení na sport. Stejně mi můžou všechny srnky a hadi, víš co? Já se cítím dobře a navíc! Moje houbařské dovednosti jsou v hlavě a ne v hadrech. Hluboký les učinil své a já si už nějakou chvíli povídal sám se sebou. "Ty woe, tady se člověk rychle stane bláznem." Děda se mi pořád vnucoval do myšlenek. Reagoval jsem na jeho vizuální obraz ve své hlavě a slovem na něj reagoval. "Proč bych se měl tahat do lesa s proutěným košem, když můžu do kapsy složit idželínu?" Byl jsem na sebe pyšnej. Dokud nenajdu houbu, můžu tady chodit s rukama v kapsách. …No jo, ale kde mám nožejk!? Kurňa, čím já ty houby vyrvu ze chřtánu lesa? "Ty woe, Máro, zase seš dobrej! Přesně jak říkáš, prostě je vyrveš." Smál jsem se vlastnímu důvtipu, jak s minimem prostředků dnes tenhle les zplundruju. Děda by na mě byl fakt hrdej. Přece jen jsem něco po něm v genech podědil… Ale zase, je to ideální jít takhle do lesa na sběr hub? Kousek dál mezi stromy jsem něco zahlédnul. Divočák se tam chytal přední packou za hlavu. Zasmál jsem se vlastní představě o divočákovi a definitivně si řekl, že jsem se do lesa obléknul ideálně. Vykračuju si takhle lesem a …, a nevěřícně zírám pod sebe. Stál jsem na okraji malého údolíčka, které bylo celé pokryté takovou tou hebkou a nádherně zelenou travičkou. Skrze stromy do údolíčka dopadaly sluneční paprsky a pruhy světel vytvářely v prostoru nádhernou světelnou podívanou. Nikde nikdo, tím myslím lidi a hady, jen ptáci nádherně zpívali. Tak tady by se dalo natočit cokoliv. Pokračování Přátel zeleného údolí, další, třeba dvacátý pátý díl Princezna za mlejna, nebo nějaký péčko…Stál jsem tam nahoře a v šusťákách se tam kochal tou krásou. Monitoroval jsem každý metr a najednou…! "Tý woe, tady se nic točit nebude! Minimálně ne dneska!" To údolíčko bylo plný hnědých klobouků. Malých, velkých, plochých, vypouklých. "Ty kráwo já objevil houbařský ráj!" V nylonu, s idželínou v kapse a bez nožíku jsem se už teď stal rodinným hrdinou. Začal jsem litovat, že jsem si nevzal tu tašku, co vám do ní v obchodě zabalí zimní oblečení na lyže, lyže, brýle a ještě v zbývá místo na plavky…I taková by pro dnešní sběr hub byla malá. Chtělo se mi zpívat - Ódu na radost, nebo Proč bychom se netěšili… Pomalu jsem sešel do údolíčka a zároveň mapoval další postup. "…mít tak kosu, to by mi to šlo od ruky…" Zakleknul jsem a vytáhnul tašku, co bude za chvíli praskat ve švech. Byly úžasní, jeden jako druhý - absolutně bez kazu. To příroda tady připravila výstavu…, ne, to nebyla výstava, to byl pořad mis houba a první byly všechny už v semifinále. Taška se mi plnila před očima. Čas tak běžel, že jsem si ani neuvědomil onen "velitelský čas". Ze sna mě vytrhlo troubení a pískání. Spolehlivě jsem poznal, že mě volá zbytek sběračské čety a pohled na hodinky mi to jen potvrdil. "Se neposerte, za chvíli jsem tam", prohodil jsem polohlasně. Do stavu téměř meditačního mě opět uvedl pohled na početnou armádu hnědých baretů, co se v trávě nekrčily, ale naopak, tyčily se jako lesní reprezentace basketbalistů. "Fakt ty woe, Homolkovi! Kéž by mu ten klakson nafackoval." Někde z prostoru lesa jsem slyšel řev těch, co se mnou ráno přijeli. "Tak takhle řvou už jenom v nějakým béčkovym hororu." Zakroutil jsem hlavou, jako že to není možný a písknutím jim dal signál, že už se vracím. Jestli jsem dnes svým oblečením lesní zvěř rozladil, tak díky našemu povyku bude týden naprdnutá. Igeliten táše prosila za odpuštění, přesto jsem do ní narval ještě pět hnědých baretů na steroidech a vykročil směrem k velitelskému stanovišti. Cesta celkem ubíhala a ta táše, ta se ale pronesla. Párkrát jsem se na ní během chůze obdivně podíval a těšil se na poplácávání pravého ramene. "Takže…, večer to budou houbové řízky a možná si dám ještě malou porci smaženičky. Ráno opět pár řízečků a k obědu by mohla být houbová polívka a nějaké maso. Pro změnu třeba na houbách…", těšil jsem se sestavováním jídelníčku v příštích dnech. Musel jsem pískáním opětovat zběsilé kvílení ostatních sběračů. Ani se té zvěři nedivím, jestli se tady v tom revíru nikdy neukáže. "Krakonoše a tu práskačku sojku na vás, pitomci." Konečně mě měli na dohled a první reakce se dala čekat. "No kde jsi kristepane, ty nemáš hodinky, nebo co?" Nějak jsem zkušeným okem odhadnul, že ani součtem všech jejich úlovků bych přežranýho nenasytil, proto jsem nahodil ironický škleb a svou chůzi co nejvíce připodobnil chůzi modelky na předváděcím molu. Mírně jsem svěsil rameno ruky, která nesla tu lesní výtěž a pozoroval ty jejich brady. Čím blíž jsem byl, tím víc klesaly. Po očku jsem mrknul na idželínu. Baskeťáci se sice cestou trochu zapařili, ale to mi teď bylo jedno. Víte jak vypadá malé tričko na bujném poprsí vnadné ženy? Tak takhle přesně vypadal pohled na tu igelitku narvanou hřibnatcema královskýma. "Ať si nevyvrátíte panty", střelil jsem do ignorantů lesního klidu. "Ty něco máš?", opáčil asi velitel. "Ne, mám plnou tašku šišek… Jasně, že mám a vy?" "No, ono nic neroste. Pár babek, ale i ty byly červavý, takže máme jen pár lišek a nějakou tu bedlu. Ono je sucho." "Když neumíte hledat… Já našel takový údolíčko a tam toho bylo. Ještě tam zůstaly haldy, ale co jsem pobral, to nesu." "A co to je?" "Co asi, hřiby! Mám jenom hřiby, přece se nebudu srát s babkama!" Stáli tam nastoupený do řady a hypnotizovali mojí zapařenou tašku. Připadal jsem si jako holčina, co si jde na koupáku do stánku pro nanuka a celá fronta jí kouká na … Na hezký opálení… Došel jsem k nim a pokusil se předpažit ruku, v níž jsem držel ten náklad. Byla těžká, tak jsem oběma rukama rozevřel pařeniště a gestem pobídnul packaly k exkurzi obsahu. "A co to je?", optal se jeden. "Ty wo…, co asi!? Hřiby, né!" "Jó?" "Jasně. Když si v životě žádnýho nenašel, chápu, že je nepoznáváš. Já jsem v lese jako doma, takže to nech na odbornících a když nebudeš mít blbý dotazy, možná tě pozvu na smaženici", dodal jsem s notnou dávkou ironie a hodlal debatu ukončit. "Jedem'?", optal jsem se. Zírali na mě jako na blázna. "Ty chceš domů vozit odpad?" "Jaký odpad zase? Jasně, nejsou očištěný, ale neměl jsem nožík, no a co. Jsem občasný houbař, ale úspěšný na rozdíl od vás." Začali se řehtat jak paviáni posedlí opičím kašlem. "Co zas'? Závidíte úlovek?", nechápal jsem. Pěšák vytáhnul jednoho výstavního bareta a kousnul do něj. "Ty si ty woe velmistr, máš tam hořčáky!" Vzal jsem dalšího a kousnul jsem si taky… Krve by se mi nedořezali. Hlavou mi běžela předchozí část dne. Jak jsem chtěl jít sám, jak jsem objevil ráj houbařů a jak jsem se ostatním smál, že nic nemají. Myslel jsem na nasraný hady a veverky. Ostatní se mi mezitím smáli a vymýšleli různé hlášky. Soutěžili mezi sebou, kdo vymyslí lepší hlášku a vzájemně se těm výmyslům řezali. Dotkli se mého sebevědomí, podryli mojí autoritu a zesměšňovali mě. Vytáhnul jsem dalšího bareťáka a mrštil jím do davu přede mnou. Zásah! Houba se rozprskla veliteli o hlavu. Čapnul jsem další náboj a hod zopakoval. Zásah! Další palice. Nakopnul jsem opět sebevědomí a to vyletělo na původní hodnotu. Trefit blbce houbou z pěti metrů do palice, to se musí umět! Jeden z nepřátel přiskočil a začal mi rvát muničák z ruky. To už idželína nevydržela a tam v lese na asfaltce porodila bandu hnědých a hořkých bijců. Zbytek bandy přiskočil a začal hromadu projektilů rabovat… Boj trval asi dvacet minut a každý z nás to minimálně jednou schytal. A řeknu vám, dostat hořčákem do čela, to je jen pro tvrdý nátury. Byla to petelice, že jsem si málem z toho dne houby zapamatoval… Odnesl to také vůz jednoho z rebelů, když se chtěl schovat uvnitř a předsunuté jednotce se podařilo dvakrát přesně zamířit. "Vy hovada!", znělo lesem. Zavládla anarchie a mezitím, co auto posloužilo jako barikáda jedné i druhé strany, našel se záškodník, které cpal barikádě do vejfuku hořkou nohu padlého hnědého bareta. Když jsem přijeli do města, vlastně nikdo s nikým nemluvil. Hlavně řidič vozu s ostatními. Vypadali jsme, jako parodie na smaženici. Všude nalepené kousky hub a já měl dokonce kus houby v uchu. Od té doby mezi sebou občas říkáme, "máš hořčáka v uchu." Z historky je jasné, že žádný houbař nejsem, ale dokážu si zjednat respekt třeba podlým jednáním. Ale co bych neudělal pro rehabilitaci vlastního sebevědomí. Chcete se mnou jít někdo na houby?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cherees Cherees | Web | 28. května 2009 v 21:07 | Reagovat

Pané Markůůůs, tohle je děsně dlouhej článek. Nechcete po mně, abych  ho četla, že ne? Asi je zajímavej, ale já bych se pokusila to njějak dát do odstavců a zkrátit. Prominte.. Tak nějakou knížku by to chtělo :-D

2 rejpal rejpal | 30. května 2009 v 15:44 | Reagovat

nechci, aby to působilo nějak rejpavě, ale už vám někdo řekl, že v názvu blogu máte hrubku jako pr.. jako hrom?

3 Mamufous Mamufous | 1. června 2009 v 20:50 | Reagovat

Pane rejpale, ta hrubka je tam zcela záměrně... Jinak díky za upozornění.[2]:

4 zase rejpal zase rejpal | 10. června 2009 v 20:08 | Reagovat

:D tak to mi uklidnilo ;-)

5 Nicole Nicole | Web | 14. června 2009 v 20:07 | Reagovat

Tak to je cool...

6 Gry Gry | Web | 7. července 2009 v 18:03 | Reagovat

Ja a hneď by som išla na huby!

7 Lauruška Lauruška | Web | 8. července 2009 v 18:18 | Reagovat

Chi se jen zeptat...jsi kluk??Navštiv pls můj blog

8 Mamufous Mamufous | 26. července 2009 v 0:47 | Reagovat

Jo jo, jsem kluk a na tvém blogu jsem byl...[7]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama