Jak přátelům rozmluvit dovolenou

5. srpna 2009 v 23:08 | Marek Musil - Mamufous |  S úsměvem
Některé události přicházejí nenadále a původně nechtěně. A přesně tak se stalo minulý týden, když jsme s partnerkou vyrazili za známými do Plzně. Usedli jsme v Potrefené Huse a vedli hovor. V průběhu večera jsme zjistili, že dovolenou plánujeme na přibližně stejný termín a tak jsme přátelům nabídli strávit ji společně. Míra a jeho partnerka - to jsou naši známí, jsou cestovatelé, kteří k poznávání používají auto a nakonec z nich vypadlo, že letadlem ještě nikdy neletěli. A tady to opět začalo. Zase jsem popustil uzdu své fantazii...

"...Tak vy jste nikdy neletěli?", ptám se. Míra i Monika současně zakroutili hlavou.
"No, my jsme zatím vždycky sedli do auta a jeli třeba do Itálie, abysme se cestou zastavili v Paříži."
"Hmm..., tak to se teda připravte na zážitek", povídám. "Je to fakt bomba a já lítání miluju. Nejradši mám start a přistání. Je to takovej adrenalin, když pilot dostane povolení k odletu a teď vezme ty ovládací páky motorů a takhle je posune dopředu", názorně ukazuju a vybavuju si záběry z filmů. Protože mě zajímají různé věci, vím, že letadlo se od dráhy odlepuje v rychlosti přibližně 300km za hodinu. A to také našim známým sděluji.
"Letadlo stojí na ranveji a pilot čeká na povolení kontrolní věže, že může startovat. Pak teda šoupne ty páky dopředu a motory zaburácí. To je nářez, když vidíš před nástupem ten kolos, pak sedíš těsně za křídlem a vnímáš tu plochu, vidíš ten materiál a vůbec všechno. A tohle monstrum je sakra živý. Z ničeho nic tě to zatlačí do sedačky a celá ta plechová svině se rozklepe. Koukáš z okýnka na ranvej jak se ti začíná rozmazávat a přitom pořád cítíš ten neustále sílící tlak do zad." Míra s Mončou jen koukají a hltají vyprávění. Pak ještě popisuju, jak se letadlo odlepuje, že tak nějak divně drnčí, a že se viditelně ohýbají křídla pod náporem vztlaku.
"Jo, a víte co miluju? Když už jsme ve vzduchu nad plochou a pilot to hned zlomí ostře nahoru... To máš pocit, že se to musí zákonitě zastavit a spadnout", trochu přibarvuju skutečnost. Monča jen odvětí, "no ty woe, tak tam mě nikdo nedostane." Hlavou mi plyne, "á, už se chytili."
"Hele, Mon, letadla lítají už sto let a že jich pár spadlo, to se nedá nic dělat, i na kole občas spadneš", snažím se manipulovat s panikou. "Je to běžná technologie a vlastně i na tom letišti je to jako na nádraží."
"Proč?", ptá se Monika.
"Víš, jak chodí nádražáci podél vagónů s tím dlouhým kladívkem a oklepávají brzdy?" Kývne hlavou.
"No, tak podobně je to na letišti." "A co tam jako oklepávají?", snaží se dodat si odvahy. "Ne oklepávají, ale rozklepávají", významně se na ní podívám.
"Vždyť jsem ti říkal, že se to letadlo třese a klepe a jak myslíš, že drží ty plechy na tom letadle?"
"Je to svařený."
"Ále, prd svařený, je to snejtovaný", ...čekám reakci. Přesně, co jsem čekal a plán mi vychází.
"A to jako drží, jo?" "Jasně, ale musí se to kontrolovat. Jako ty vagóny, víš? To sedíš v letadle a normálně vidíš chlapíky v montérkách, jak lezou po křídlech a roztloukají zpátky uvolněný nejtky."
"Ty woe, to si děláš prdel, ne?! Tak to nikam neletím." "Neboj, to je v pohodě, tomu jednomu jsem minule naznačoval, ať mi otře sklo, že je špinavý..."
Míra mlčí a já odhaduju, že si není úplně jistej tím, co vyprávím, ale neví. Zato Monča, tu to pohltilo a je v tom až po uši. Ta se chytila totálně, takže posouvám hranice a zkouším, kam až to vydrží.
"A to si představ, že vidíš chlapíka, jak stojí před motorem, turbína se točí na volnoběh a von má v ruce takovou tu olejničku, jak vypadá jako Aladinova lampa, akorát, že do tý jeho se vejde tak dva tři litry oleje a tím promazává ty turbíny."
"To snad ale..." Pochybnosti dusím hned na začátku a dodávám: "A to si myslíš, že ty ložiska tam promažou jak asi, co?" "Hmm", vzdává to.
Je přesně tak, kde jsem ji chtěl mít. Postrašená, poražená a plná nových informací.
"Míro, já nevím, teď to pořád padá a když to tu slyšíš, tak to je to auto fakt lepší." Míra asi pochopil a přidává se na mojí stranu. "No, já myslím, že když nevyfasujeme Airbus, tak by to mohlo být dobrý, protože jiný letadla v těch turbínách čínský ložiska nemají, jenom ty Airbusy."
Monča: "A dá se vybrat, abysme neletěli Airbusem?"
"Podle mě ne, ale to máš stejně v osudu, takže bych to zas tak neřešil."
"Hmm, vám se to řekne, ale já budu bát, abysme vůbec doletěli. A s tím, co teď vím, tak to se radši hned na letišti opiju."
Do ohně je třeba foukat a tak opět přidávám další kyslík...
"Mon, tohle všechno je normální, to se dělá všude, ale třeba na Ruzyni ještě nemají leteckej kompresor, jako třeba mají pro auta na benzínkách. To mi vadí taky, ale asi jsou už zkušený."
"A co nemají na Ruzyni...?!" Monika je fakt reklama na strach.
"Normálně přijede chlápek vyhrkanym starym Favoritem a z kufru vytáhne takovou obrovskou ruční pumpu. Říká je jí dílenská, ale je to letecká a začně dofukovat přední kolo. Vidíš na něm, jak maká a jak nemůže, ale asi to má nacvičený." Fakt jí to pohltilo a logika pracuje.
"A jak pozná, že to je nafouknutý dobře?"
"No jak? Asi má praxi a vždycky do toho kola kope a tím asi pozná, že je to dobrý." Míra bojuje na mojí straně a podpoří mě: "No tak to je jasný, že to pozná. Já to taky takhle u našeho auta dělám." "Já tě nikdy neviděla Míro!" "A proč bych to dělal, když na pumpě je na to budík?" "Aha."
"Ty jo kluci, já mám fakt ale strach... Ty woe, zase Češi nejhorší... Zase jsme sto let za vopicema, nemůžeme letět třeba z Německa?"
"To nezáleží na nás, to záleží na cestovce, takže pochybuju..."
...
Koukali jsme na sebe a nic neříkali. Teprve teď jsem měl alespoň Monču tam, kde jsem ji chtěl mít. Uvěřila a dokázala na ty blbosti argumentovat s vážností. A to se mi většinou začnou oči smát...
Hleděla mi do nich hluboko a já v těch jejích četl otazníky. Začal jsem se uculovat a pokyvovat hlavou. "No..., co koukáš...?"
"Ty jsi takovej parchant! Ty mě tady celou dobu lakuješ a já ti to žeru jak ta kráva..."
"Jo jo Mon, vždycky, když budu chtít...", směju se a slavím další výhru.
Za chvilku je všechno v pořádku a probíráme jiný věci, ale nakonec mě stejně dostává.
V Huse zavírají a přinesou nám účet. Cestou k autu, prořízne ticho Monča svou otázkou.
"...No jo, ale jak teda mažou ty ložiska v těch turbínách..., to by mě fakt zajímalo?" Kromě Monči hromadný smích.

Letos s náma neletí. Prý jim nějak nevyšla dovolená, nebo co...
 


Komentáře

1 Ethnea Ethnea | Web | 14. září 2009 v 9:19 | Reagovat

Tak tohle je vazne luxusni, jeste ted mam na tvari pobaveny usmev.

2 Andrea Andrea | Web | 17. července 2014 v 19:36 | Reagovat

Tak to nemá chybu! :D :D Nikdy by mě tohle nenapadlo, masakr! :D :D

3 mamufous mamufous | Web | 17. července 2014 v 19:49 | Reagovat

[2]:
Díky. Já jsem holt trochu vtipálek a trochu víc škodolibý vtipálek. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama