Diferenční rasismus

8. února 2010 v 3:49 | Marek Musil - Mamufous |  S jistou vážností
Diferenční rasismus. Toto slovní spojení mě napadlo dnes při debatě o některých obtížích při soužití majoritních a minoritních menšin. Abych byl laicky srozumitelný, debatovali jsme o soužití tzv.bílých s ostatními národnostními menšinami.
Když jsem popisoval svůj postoj, který zaujímám k jednotlivým menšinám, musel jsem konstatovat, že rasista jsem. Jenže háček je v tom, že nejsem rasistou vždy. Záleží na mnoha faktorech, které ve mě aktivují či neaktivují rasistickou náladu. Nenapadlo mě nic lepšího, než se označit za diferenčního rasistu. Je to již ohraná písnička, která se nosí v naší společnosti dlouho a zní asi takto:

Téměř každý z nás při dotazu na národnostní menšiny odpovídá, že nehází všechny do jednoho pytle a tak jako jsou mezi "bílými" pěkní dacani, jsou také mezi "barevnými" slušní lidé.

Avšak ruku na srdce, nikdo z nás by dobrovolně nechtěl bydlet v jednom domě s rodinou jiné národnostní menšiny a nedej Bože na jednom patře. I kdyby nám (ale kdo?) tvrdili, že tato rodina je čistotná, pracovitá a klidná, máme všichni vžité předsudky či jakýsi univerzální odpor ke všem menšinám. Otevřeně říkám, že tento problém se týká také mě. Mohli bychom polemizovat o skutečnostech, které tento náš předsudek dále živí a podporují, ale nikam bychom se nedobrali. Sebereflexivně říkám, že pokud bych měl zaručenou rovnoprávnost při řešení sporů - ať už občanskoprávní cestou či jiným způsobem, jistě bych nebyl proti společnému soužití na jednom patře, nebo v jednom domě. Velkým problémem je ona zmíněná rovnoprávnost. Evropa (a nejen ta) nás haní za naše chování vůči menšinám, avšak některé země nejen evropské se proti těmto menšinám brání vízovou povinností našich občanů. Anglie velmi brzy zjistila, že ti "omezovaní", kteří do Anglie houfně přijížděli, až tak omezovaní nejsou a naopak, dokáží velice rychle najít skuliny v systému a využít jich ve svůj prospěch. Abych nezapomněl vysvětlit, co znamená diferenční rasismus, uvedu příklad. Rodinka národnostní menšiny se přistěhovala k nám do domu a co čert nechtěl, k nám na patro. Po týdnu bezesných nocí zjišťujeme, že on i ona normálně pracují a děti chodí pravidelně do školy. Když jsem je potkal na schodech, všichni uctivě pozdravili a k mému údivu se mi dokonce představili. Všichni upravení a čistí a poprosili, zda mohou na všeobecně známý systém s papírovou otočnou šipkou umístit své jméno, aby věděli, kdy mají vytřít chodbu a schody.
V tomto případě rasistou rozhodně nejsem, protože ani po půlroce se situace nemění a dokonce jsme za tu dobu ani nezaznamenali příliv zbytku, v jiných případech, snad stočlenné rodiny. Prostě paráda, říkám si a jediným problémem je pouze to, že když na chodbě zhasne světlo, vidím souseda v té tmě velmi obtížně, zato on se směje mě, že svítím jak' žárovka.

Příklad druhý. Opět se přistěhovali nějací milí sousedé (v tomto případě jde o ironii) a jejich stěhování jsme zaregistrovali téměř okamžitě, kdy se starej rozeřval na starou, že když on nese ten gauč, musí ona uhnout, čupka jedna. Dětem jsme vysvětlili, že pán měl na mysli nikoliv čupku, ale šlupku, kterou asi někdo pohodil na schody. Inteligenci dětí neoblafneš, protože hned druhý den vyzvedávám ve školce syna a ještě předtím musím na "koberec", protože náš synáček řekl paní vychovatelce, "přečti nám pohádku čupko jedna." Vysvětlil jsem situaci s novými sousedy a dostalo se mi lítostivého pohledu. Ještě ten den, při návratu ze školky si náš syn jako první všimnul, že naše rohožka je přede dveřmi nových sousedů. Hrdinsky tam zvoním, abych jim osvětlil majetkové vztahy a i přes jasný a zřetelný hluk v bytě mi nikdo neotvírá. Přesunuji tedy naši rohožku k našim dveřím a hned ráno zjišťuji, že naše rohožka už není ani u sousedovic dveří. Ten byt snad musí být poutním místem, nebo co, protože už druhý týden tam míří zástupy dalších a dalších lidí téže pleti. Ba ne, poutní místo ne, spíše to tipuju na nějaký festival, protože když jsme byli loni v Riu, byl to podobný kravál.
Vrcholem je, když potkám toho jejich smrada (to se ani jinak říct nedá), jak v dopoledních hodinách sedí na schodech v domě a prachsprostě kouří. Odhaduju ho na devět deset let. Nemajíce slov jen zírám.
"Co čumíš vole?", vrátí mě smrad do reality.
"A co takhle do školy?", kontruju značně rozhozený.
"Di si tam sám vole", a potáhne cigaretu.
Na patře smrad, že bych padnul a bude to nejspíš tím, jak se sousedům za dveřmi kupí jakýsi odpad. V rohu ode dveří vzniká solidní skládka a do týdne v ní budou držet zapíchnuté vidle. Vidle, říkám si... Hlavou mi letí útržky myšlenek "vzít je na vidle...", "hodit vidlema...", nabrat je vidlema...". Ani nevím proč, vybaví se mi kniha Mein Kampf...

Tak v tomto případě samozřejmě rasistou jsem. Problém..., respektive příčina rasové nesnášenlivosti mezi občany však nespočívá ani v době minulé, jak mnozí politici tvrdí, ani v občanech samotných, jak také mnozí politici tvrdí. Spočívá právě a jen v politicích, kteří vytvářejí systémy a pravidla. Sociální systém, zdravotní a školský systém a další a další. Ve všech těchto systémech nalezneme skuliny, kterými naši milí spoluobčané hromadně prolézají. Se mnou jako s bílým by se na pracáku nikdo nebavil (a to je prý pravda) a bílé maminky žádající o příspěvky na děti popisují hrůzostrašné story, jak v čekárně sedělo asi dvacet "národnostních menšin" i se svými spratky a nevázaně se mezi sebou baví na téma, "co ji mam říct piče, aby mi dala ňáký prachy...?" Od svého známého, který skutečně vykonává funkci vedoucího sociálního odboru v jednom nejmenovaném městě vím, že pro takové případy mají zaměstnanci odboru připravené v šuplíku jakési šeky v hodnotě šest tisíc korun. Jak říká, "když se mi sem usadí i se svými pěti dětmi, že když jí nic nedám, nezvedne se. Co mám potom dělat?" Menšina mu vyhrožuje od vykálení se do rohu kanceláře, po zabití rodiny... Inu, tak daleko jsme to v demokracii dotáhli a hlasy občanů o opačném rasismu nikdo neslyší. Mají držky namočené v korytech a jak tam tak všichni chrochtají, nic jiného neslyší.
Proto jsem pasivním příznivcem Dělnické strany, protože ta jediné dokázala ty sráče nahoře zvednout ze židlí..., pardon, od koryt. Problém je v tom, že i v Dělnické straně se našli vylízanci, kteří si protesty spletli s Belfastem či Bruselem a začali létat láhve a kamení. Možná, že historici jednou potvrdí oprávněnost takových hodů, ale prozatím jsme v situaci, kdy má provděpodobně Dělnická strana útrum. Oficiální.

Takže jak je to s tím diferenčním rasismem? No..., vlastně dost nejasně. V domě totiž žádného řádného menšinu nemáme a neřádného také ne. Je více než pravděpodobné, že ani v budoucnu se na této skutečnosti nic nezmění. Ale pohled na vybydlené cikánské ulice - ať už v televizi, nebo ze zamčeného automobilu v němž kolem ulice projíždím, mi rozhodně na diferenčním rasismu nepřidá. Naopak to přiživuje pasivně-radikální rasismus a to se pak ptám sám sebe, kde ten Adolf udělal chybu? A co na to mé svědomí? Nic. Stejně jako svědomí politiků, kterým nevadí tahle velká společenská pijavice. Taky by mi nevadila, kdybych nemusel danit své příjmy. Bohužel daním a někdy si říkám, že by bylo rychlejší dávat to rovnou všem těm permanentním nemakačenkům a třicetiletým invalidním důchodcům se zlatým řetězem na krku.

Co s tím, lidi?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama