Máme se co učit...

1. února 2010 v 12:39 | Marek Musil - Mamufous |  S jistou vážností
Když jsem si prohlížel fotografie, kterých má moje babička plnou krabici, a které zdědila po své mamině - mé prababičce, musel jsem uznale pokývat hlavou, že ač černobílé a mnohdy různými technikami té doby vylepšované, je z nich vidět a cítit řád té doby.
Fotografie pocházejí z počátku 20.století z let 1920-1937 a je na nich zachyceno československé západní příhraničí - Sudety. Ty fotografie si prohlížím rád a poměrně často. Dýchá z nich skutečná historie, která není tak na hony vzdálená jako třeba středověk, ale v porovnání se současností je to přece jen dost dávno. Při představě středověku si říkám, že moji tehdejší předkové tolik neovlivnili mou pozdější existenci tak jako předkové z 20.století. Navíc o svých prapředcích i praprapředcích mohu slyšet historky od lidí, kteří tyto mé předky skutečně zažili a to mě s nimi nějak více spojuje. Náš rodinný původ je kdesi ve Francii a z dodnes mě nepochopitelných důvodů se moji předkové rozhodli vydat do tehdejšího Československa a žít zde. Když sem přišli, bylo mojí babičce asi šestnáct let. Jako přistěhovalci se usídlili právě v západním příhraničí a zde také začali hospodařit. A právě z této doby je v krabici uloženo nejvíce fotografií. Zpravidla černobílé a nevalné kvality, nebo rádobybarevné - tehdy retušované fotografie přes svou spornou kvalitu jasně ukazují, jaký pořádek vládnul v tehdejší společnosti. Že se lidé na focení nijak zvlášť nepřipravovali je dáno tím, v jakém oblečení jsou fotografovány a hlavně v jakých momentech jsou zachyceny. V krabici samozřejmě leží takové fotografie, kde jsou vyfocené možná celé vesnice, a na kterých uvidíte řetízkové hodinky bohatých sedláků, fajnové klobouky a nádherné koňské povozy. Většina fotografií ale zachycuje skutečnou tvář tehdejší doby a tak si mohu prohlédnout svého prapradědu jak hází seno, nebo jak klepe kosu. Ať tak či tak, vždy vás na fotografiích upoutá mimojiné ten pořádek. Koňské postroje pověšené vyrovnaně na trámu, zemědělské náčiní přehledně opřené o zeď stodoly, posekané dřevo vyskládáné do krásných hromad - jedno, zda se fotilo před stodolou či za ní, nebo uvnitř. Když se podívám na postavy na fotografiích, nelze si nevšimnout jakési úcty, která je velmi dobře čitelná v tvářích všech zúčastněných.
Je nad slunce jané, že fotografování bylo tehdy moderním výdobitkem a nefotografovalo je každý den a už vůbec ne tak samozřejmě jako dnes. Proto se jistě lidé na fotografování připravovali jako na nějakou slávu. Přesto ale existují fotografie, kde se aktéři připravit nemohli a přesto mají i tyto fotografie velmi podobné atributy s těmi plánovanými. Když navíc začne babička vyprávět o tehdejší době a o některých společenských samozřejmostech, zapadne mi to ke zmíněným fotografiím velmi přesně. Na co ale tím vším výše napsaným narážím?
Na dnešní stav vesnic a příměstských částí. I když se situace zlepšila, stále si nelze nevšimnout českého nešvaru "nahoře huj, dole fuj". Lidé si uklidí na veřejně viditelné straně domu, aby všechen ten bordel nacpali za barák, kam už z ulice není vidět. Respektive, ano tam vidět je, ale tolik. Velmi často se mi pak naskýtá pohled pěkné předzahrádky a s příšerným dvorem plného harampádí... Když se pak jdu po vesnici projít, protože jsem zde kdysi před dvaceti lety trávil prázdniny, potkávám lidi, kteří nejen že neodpoví na pozdrav, ale ještě se za vámi otáčejí, cože jste to zač, že vás neznají a vy je zdravíte a co to asi bude za vykuka, že se tady "v našem" prochází?
Toto všechno je možné si nejsilněji uvědomit, pokud častěji navštěvujete například německé příhraničí. Tam mám skutečný pocit návaznosti staré doby s tou dnešní. Pokud bych tam dnes fotil, byl by rozdíl ke starých fotografiím pouze v tom, že ty dnešní by byly barevné, kvalitní a s jinými a jinak oblečenými lidmi. Za domem i před domem příkladný pořádek a co hlavně, lidé jsou tam i dnes vůči sobě velmi uctiví. Díky přeshraničním projektům, kdy chodíme bruslit na Česko-Německou in-line stezku mohu zažívat situace, kdy mě na trase zdraví naprosto neznámí lidé a to jen proto, že zrovna společně užíváme stezku. Jedete na bruslích a ostatní vás úplně obyčejně, přesto velmi přátelsky zdraví k kola, na bruslích, s kočárkem i pěšky jdoucí. V naprosté většině případů jsou to právě naši němečtí sousedé, kteří takto byli vychováni. Jistě si o nás mohou myslet své, ale přesto v sobě najdou slušnost pozdravit, nebo na pozdrav odpovědět. To samé mě potkává při nákupech v německých obchodech a restauracích. Pozitivní přístup a uctivost se mnou dělá totéž. Musím otevřeně říct, že společensky se cítím lépe v zahraničí. Na pozdrav mi odpoví dokonce i paní, co v německé Edece doplňuje zboží do regálů. Když pokladní zaznamená váš cizí dialekt, je ochotná se dokonce zeptat odkud jsme a jak se máme. Následuje návštěva českého Kauflandu, kde se pokouším pozdravit osobu ve firemním oděvu a ta místo pozdravu na mě zírá, proč ji zdravím a není-li za tím skrytý úmysl... U kasy mě pak pokladní popraví pohledem za to, že nestíhám ukládat zboží zpět do vozíku a ona musí čekat, až jí já uvolním pult. Mezitím se celou dobu tváří znechuceně a nepříjemně a neustále uhýbá pohledem. Jistě to není všude stejné a ne každý je takový, ale jedná se o obecné pravidlo tady u nás.

Nestydím se za to, že jsem Čech a nevadí mi to o sobě v zahraničí říct. Vím, že nacionalismus je do určité míry důležitý a zdravý. Pro vnitřní nastavení pořádku a pro probuzení našich politiků do jisté (přesně vyhraněné) míry sympatizuji s Dělnickou stranou, ale přes toto všechno mě mrzí, že sudetští Němci byli vyhnáni. Právě z důvodu toho, co všechno jsme se od nich mohli naučit a kde jsme dnes mohli být. Konstatování "mrzí mě..." se nese v rovině a kontextu výše napsaného. Odsun Němců ze Sudet je možné rozebírat z mnoha jiných úhlů a ne vždy bychom došli k jednoznačnému soudu, zda to bylo správně či nikoliv.
Další věc, kterou si díky tomu uvědomuji je fakt, že nikdy nebudu volit komunisty, protože to byli právě oni, kdo mentálně zdecimoval český národ a dnes se tváří "to mi né, to oni...". Čtyřicet let do nás tlačili nesmysly o třídní rovnosti a socialistické společnosti a sami přitom uplatňovali kapitalistické principy. Byl bych pro, zakázat komunistickou stranu, protože díky jejich "nauce" jsem to vlastně odnesl také já - Husákovo dítě a bude trvat dlouho, než opět změníme národní mentalitu. A že byli moji předci persekuováni za svůj francouzský původ, to zde ani nezmiňuji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dita Dita | Web | 1. února 2010 v 12:52 | Reagovat

Taky si ráda prohlížím staré fotografie a my zase máme původ v Německu. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama