Kerria

27. dubna 2010 v 11:55 | Marek Musil - Mamufous
Tentokrát pro Kerriu, aby se jí konečně lépe spalo.


...ležela ve své posteli a užívala si lehounké pohupování její zbrusu nové lodi. Zírala na strop kajuty a přemýšlela, kdy neposledy se cítila tak báječně.
"No, kdy vlastně?" špitla sama sobě.
Její nová loď měřila na délku dvacet metrů a na doporučení obchodníka ji nechala osadit nejsilnějším motorem, který výrobce k této lodi dodává. Naprosto samozřejmě nechala do lodi zabudovat kajuty pro své přátele a i když jim o jachtě zatím nic neřekla, už nějaký čas měli naplánovaný společný výlet, který naplánovala právě Kerria. Bylo zábavné pozorovat její přátele, kteří se z ní snažili dostat podrobnosti o výletě.
"Kerrio, přece nám musíš něco říct" chodili za ní prosebně. Kerria se ale jen pousmála a zdánlivě nedbale odpovídala, "Ale prosím vás, to by potom přece nebylo žádný překvapení..."
Jednu chvíli to vypadalo, že výlet se bude muset posunout, protože výrobce jachty dvakrát posunul její dodání. Nejprve nedorazil navigační modul lodi a následně si Kerria dodatečně vymyslela pár dalších úprav. Jednou z nich byla speciální plošina na konci jachty, která na zádi čněla asi deset centimetrů pod hladinou. Tvořila tak místo pro brouzdání vodou, ze které lze jednoduše vstoupit do vody a zároveň slouží jako dok pro dva vodní skútry. Prostě dokonalé, pochválila se tehdy Kerria před prodejcem lodí. Ten jí dokonce nabídnul, že vyřídí formality v přístavu, kde měla Kerria v úmyslu kotvit. Kotviště se jí tehdy zalíbilo na první pohled a mnohokrát poté sama mluvila o lásce na první pohled. Nacházelo se v Monaku a Kerriina láska ke kotvišti započala před necelými deseti lety, když Monako navštívila jako běžná turistka. Do té doby si nikdy neuvědomila, že jak moc se jí líbí lodě a vlastně vše, co dokáže plout na vodě. Moře zbožňovala vždy, protože v její rodiče nepatřili mezi ty, kteří mohli o dovolené u moře mluvit jako o běžné záležitosti. Poprvé se Kerria s mořem seznámila z fotek své kamarádky, jejíž rodiče na tom byli finančně lépe než Kerriiny. Tehdy ji udivilo, že moře se táhlo přes celý snímek. Od té doby ji v hlavě ležela otázka, kam až to moře sahá a její dětská mysl pracovala s myšlenkou, že jistojistě končí tesně za okraji fotografií. Přesto nějak vnitřně cítila, že skutečnost bude asi jiná. I ten malý kousek slané vody zachycené na fotografii ji dokázal pohltit natolik, že ještě v sedmnácti letech ji v pokoji místo nějakého zpěváka či herce visel na stěně plakát s námořním majákem na okraji skal, o který se právě rozbíjí veliká vlna.
Opravdovost moře poznala Kerria ve svých patnácti letech, kdy ji rodiče konečně vzali na dovolenou do tehdejší Jugoslávie. Dovolenou si doslova plánovitě vyškemrala, protože dávno před ní si nepřála ani k narozeninám, ani k Vánocům a jak hrdě říkala, "Nic mi nekupujte a peníze šetřete na dovolenou u moře." Po roce a půl to už rodiče nevydrželi a dost možná zjistili, že její přání není jen pomíjivé přání malé holky, ale skutečný cíl.
Když dorazili na hotelový pokoj, Kerria nemeškala a utíkala k moři. Běh malé holky zastavil pohled na to obrovské množství vody, které omývalo hotelovou pláž a teprve tehdy si Kerria uvědomila, jak nebezpečné může moře být. Instinktivně cítila jeho ohromnou sílu a také jeho tajemnost. To však její lásku k moři jen prohloubilo. Trvalo dva dny než se odvážila do moře vstoupit a nakonec jej musela okusit ještě dvacet minut před odjezdem autobusu na letiště, když jim dovolená končila. Zpočátku dovolené se rodiče báli, že se Kerria do moře neodváží, protože jen tak seděla na břehu a pozorovala vlny a obzor. Na výzvy rodičů, aby si šla zaplavat ani neodpovídala. Teprve po dvou dnech zjistila, že mořská voda je slaná, což byl další důvod milovat moře ještě více. Vše, co jí od té doby v Čechách chybělo, bylo pořádné moře a lodě pohupující se na jeho hladině.
Nakonec Kerria vystudovala České Vysoké Učení Technické. Následně získala stipendium na prestižní škole v Londýně, kde se z ní stávala konstruktérka lodí. To, že se stává uznávanou zjistila, když přišla nabídka od předního světového výrobce jachet, aby se podílela na vývoji jachty, kterou si jako speciální zakázku objednal arabský šejk. Potom už to šlo ráz na ráz. Žen v takovém oboru není mnoho, přesto se Kerria řadila mezi nejúspěšnější ženy v oboru a svými schopnostmi předčila i mnohé muže, kteří ji za to zrovna v lásce neměli. O to více zakázek se však jejímu zaměstnavateli hrnulo a za pár let se již mohla Kerria pyšnit funkcí viceprezidentky společnosti. Na Čechy stále myslela jako na svůj domov, ale moře a lodě ji držely od skutečného domova daleko a Kerria si už vlastně dávno zvykla na život v Londýně a na cestování po světě. Rodiče ji dali základ, díky kterému dosahovala všech svých úspěchů a díky finanční nedostatečnosti, kterou její rodiče kdysi trpěli, si Kerria uměla vážit svého majetku. Ve svých pětatřiceti byla vrcholu svého snažení a doma se o ní často psalo jako o jedné z nejúspěšnějších Češek, které se prosadili v zahraničí. Díky tomu mohla rodičům dopřát důstojný život a její rodiče díky tomu konečně poznávali svět. Jediné, co odmítali byla plavba na širém moři, pokud se nejednalo o plavbu na trajektu. Vždy Kerrie říkali, že nechápou, kde se v ní vzala ta láska k moři a lodím, když se oba na vodě necítili zrovna úplně bezpečně.

...vzbudil ji telefon, který vyzváněl na nočním stolku. Vyšla z kajuty a pozdravila obsluhu lodi. Bylo dopoledne a bylo nádherně. Roztáhla roce a zhluboka se nadechla, aby jí mohl prostoupit čerstvý mořský vzduch. Vzala si sklenici džusu a druhou rukou umně zkontrolovala nepřijatý hovor. Londýnská předvolba čísla byla známkou toho, že ani na dovolené nebude moci zcela vypustit svou práci, ale za ta léta si již zvykla. Díky své povaze dokázala prosadit, že na dovolené ji budou rušit jen ve vyjímečných případech.
Na druhém konci se ozvalo, "Kerrio, mám pro vás dobrou zprávu."
"Klaplo to?" odvětila bez pozdravu.
"Ano, máme zakázku na šest kusů modelu Baracuda a všechny v atipické úpravě."
"Šejk chtěl původně jen dva..." oznámila do sluchátka Kerria.
"To ano, ale udělala jste svou prezentací dojem na šejkova bratra a máme zálohu na šest. Gratuluji vám Kerrio, opět jste se vyznamenala." ozvalo se na druhém konci telefonu.
"Musíme dodržet termín dodání. Děkuji za zprávu Johne, udělala mi radost. Pěkný den."

Palubní personál opět jako vždy rozkódoval lehký úsměv na Kerriině tváři a kapitán lodi pokynul hlavou na znamení otázky. Kerria položila sklenici džusu i telefon a beze slova ukázala rukama šest. Kapitán, zkušební pilot jejich společnosti zdvihnul palec, druhou ruku si položil na břicho a lehce se uklonil. Dělal to vždy a vždy tak vzdával hold viceprezidentce společnosti. Pokynul ke schůdkům na můstek a to zase Kerria věděla, že za odměnu může zkusit roli kapitánky za kormidlem lodi. Vyrazila svou vlastní jachtou do přístavu, kde by již měli čekat její přátelé a těšila se na druhý ze dvou týdnů dovolené...



Tak a už spi Kerrio. Zdraví Marek.    
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kerria Kerria | E-mail | Web | 27. dubna 2010 v 13:24 | Reagovat

Díky za pěknou povídku. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama