TEHDY V CHILE

27. dubna 2012 v 20:51 | Marek Musil - Mamufous
Po těch letech jsem se už ani nezabýval tím, že nejpozději ve čtyři ráno se moje tělo budilo jaksi automaticky. I kdybych den předtím makal sebevíc a ulehal sebevíc utahaný, stejně jsem ráno oči otevřel ve čtyři na chlup přesně.



Pryčna příšerně tlačí a osmá dekáda mého věku to snáší jen s vypětím všech sil. Pokud mě někdo chtěl trestat důkladně, pryčnu zvolil geniálně. Celá léta jsem byl zvyklý mít sedavé zaměstnání a také v rámci reprezentování jsem vlastně poměrně často seděl. Že mám kulatá záda, mi říkala žena už před čtyřiceti lety, tedy v době, kdy jsem byl ještě mladíkem. Jó, mládí, zamyslel jsem se do tmy a do zvláštního klidu. Zhluboka jsem se nadechnul, ale míněný povzdech se změnil na bolestnou grimasu. Zatracená postel, pomalu jsem vydechnul. Bolest pod lopatkou opět ustoupila a já si opatrně zkusil popolehnout na měkčí kus staré matrace. Párkrát jsem zkusil pomalý nádech, a když se nic nedělo, začal jsem opět dýchat normálně. Tohle mě fakt zničí, pomyslel jsem si rezignovaně. Tohle a ten režim. Proč je budíček až v šest třicet? Proč nikdo nereaguje na mé připomínky, že by se mi budíček hodil o dvě hodiny dříve…?
Obličej se mi opět zkřivil bolestí. Metoda dvou pomalých nádechů už nezabírala jako před lety, ale jako jediná byla účinná. Prášky? Ani náhodou, ještě mi podstrčí nějakej sajrajt. Chtělo by to být o patnáct dvacet let mladší. Jo, jo, to bych se jinak zařídil. Připomnělo mi to vzpomínané mládí. Potichu a neobratně jsem se posadil a spustil nohy do té trochy světla, které ke mně pronikalo skrz mezeru mezi podlahou a dveřmi. Ta levá to má skoro za sebou, zamumlal jsem a porovnal ji s pravou. Levá noha byla samá křečová žíla a na holeni se mi dělal bércový vřed. Dotknul jsem se ho ukazováčkem. Pořád stejné. Do uší se mi rvala doktorova slova, že více obvazu mi nedá, protože prostě nemá. Stál tam, jeho oči se mi smály a já civěl za jeho záda, kde si skleněná vitrína pochutnávala na celé hromadě bělostných obvazů. Jeden…, hlesnul jsem. Povídám, nemám! Šetříme, kapišto?

No konečně! Známý zvuk rozsvěcujících se světel a zvuk od pevných bot na chodbě za dveřmi. Mezera pod nimi dovolila vlně světla pohlédnout lépe na mé nohy. No pane! Udělalo se mi mdlo. Ve tmě vypadal ten vřed mnohem lépe. Na bolest jsem si už zvyknul, ale pohled na něj mě dokázal spolehlivě vyřadit i na pár minut ze hry. To mládí ksakru! Proč jsem tu jen zůstával?! Jako každé ráno ty samé otázky a stále žádná odpověď. Proč?! Mohli jsme sednout na letadlo a zařídit se někde na konci světa. Došoural jsem se k umyvadlu a hřbetem ruky zkusil opraný obvaz, jestli už je suchý. Vlhký taky nevadí, hlavně ránu chránit před špínou, které tady bylo na rozdávání. Co na rozdávání? Na prodej. Zisk… Krátce jsem se zasnil a zavrávoral. Bude ti osmdesát a zkoušíš tady snít ve stoje, blboune, vynadal jsem si v duchu.
Vrásčité a stařeckými skvrnami pokryté ruce mě vrátili do rovnováhy, a taky mi připomněly, že mládí je jen vzpomínka na minulé tisíciletí. A tu zas' přebil už dvě a půl hodiny toužebně očekávaný budíček. Šest třicet ráno je moje nejoblíbenější část dne. Všechno ožívá, já ožívám - tedy jak se to vezme, a konečně nebudu sám. Ta banda tupců sice nestojí za řeč, ale jsou to právě oni, kdo mě dělí od zbláznění se. Jakou si dnes přejete snídani, pane? Výborný výběr, pane. Mohu pro vás ještě něco udělat, pane? Zařídím to ihned, pane… Myšlenky mi skákaly sem a tam. Cestovaly si klidně časem, jako by se nechumelilo, zatímco já tady už třetím rokem tvrdnu s nejasnou vyhlídkou. Obrazně i skutečně.
Slyším vozejk. Snídaně… Tedy pokud se tomu tak dá říkat. Vsedě jsem si omotal nohu tím, co kdysi bývalo obvazem a konec jsem zastrčil pod ovaz. Odborně jsem pohledem zhodnotil své dílo, abych se ujistil, že se k ráně žádná špína nedostane. Opatrně jsem zatlačil ramena dozadu a zkusil přitáhnout lopatky k sobě. V zádech mi zahřmělo a blesk bolesti mi projel tělem. Rozvážně jsem se zvednul a naučeným způsobem jsem ustlal. Rozhlédnul jsem se po místnosti, kterou stále osvětloval jen pruh mezi podlahou a dveřmi. Ustláno mám, židle zasunutá, na stole nic neleží a knihy na polici vyrovnané. Tak, řekl jsem nahlas. Ještě jednou jsem se rozhlédnul po místnosti, abych se ujistil, že mi nic neušlo. Být dnes doma, jak jsem tady tomu začal říkat, to by mě zabilo. Chci ven, řvalo mé vnitřní já. Už, už, už… V zámku zachrastil klíč. Tak jako poprvé před lety a potom znovu tisíc šedesát krát, i dnes jsem stál metr dvacet od dveří v pozoru a bos. Těžké dveře vpustili do místnosti tolik světla, že jsem byl chvíli oslepen. V potrhaném mundúru, bosý a nezlomený, jenom hladový a ponížený. Uniformovaná hora zvedla bradu na pokyn a přitom pohodila tác se snídaní na stolek u dveří.
Vězeň číslo tři sedm dva pět jedna, stupeň trestu pět, odsouzen za vlastizradu, dnes žádá vycházku na dvůr… Uvidíme. Žárovka nad hlavou se mi rozsvítila a ve stejný okamžik se těžké dveře dunivě zabouchly.
Nebyl jsem schopný udělat krok. Hlavou mi letěla myšlenka na vycházku, a oči už hltali snídani. Také myšlenka na krok konečně dorazila do hlavy a já se hnul. Se zalíbením jsem se podíval na omšelou fotografii v rámečku. Jó, tehdy v tom Chile… A to pero, to bylo stejně moc pěkné…

"Psal se rok 2017 a Václav Klaus právě začínal svůj tisící šedesátý první vězeňský den z celkových pěti tisíc čtyř set sedmdesáti pěti."
 


Komentáře

1 Robka Robka | Web | 27. dubna 2012 v 21:35 | Reagovat

Ten konec mě rozesmál. Hezká představa, já myslela, že to bude nějaký drogový dealer a on to náš pan prezident:-)

2 Markus Markus | 28. dubna 2012 v 9:06 | Reagovat

On je šéfem dealerů. Kdysi zasadil něco, z čeho vyrostla nasranost národa, a i dnes to svým jednáním přiživuje. Skuteční dealeři sedí v poslanecké směnovně a v senátu.[1]:

3 Tril Tril | 14. června 2012 v 17:50 | Reagovat

tak to je nářez :-D  :-D  :-D bohužel tady je vězení pro jiné (viz tykadla)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama