Proč se Spartan Ultra Beast 2017 (ne)bát?

2. července 2017 v 0:43 | Mamufous |  Extrémní překážkové závody
Na loňském Ultra Beastu ve slovenském Vechci, který byl zároveň evropskou premiérou této zatím nejvyšší oficiálně organizované úrovně obtížnosti v překážkových závodech Spartan race, jsem krátce po úspěšném dokončení závodu konstatoval, že to už nemám zapotřebí. Článek o loňském UB je k přečtení zde.
Bez ohledu na to, že pět měsíců před loňským startem Ultra Beast jsem si během tréninku přivodil zranění, které mě vyřadilo na dva měsíce, a návrat do plné tréninkové zátěže trval další měsíc, jsem na startu závodu stál relativně dobře připraven. Sice jsem musel zcela překopat posledních sedm týdnů příprav, které mi po uzdravení zbyly, ale nakonec jsem byl po závodu celkem spokojený.


Letošní Spartan race Ultra Beast startuje 15. 7., což je ode dneška za dva týdny přesně. Lokalitou je pro letošek opět Slovensko, konkrétně Valčianska Dolina. Vrchol příprav už je za námi a zbývá zhruba sedm až deset dní na nějaké drobné ladění. Kdo dlouhodobou přípravu zanedbal, má Smolíka, protože za týden už skutečně nic zásadního nenatrénuje. To stejné bych ale řekl už před dvěma týdny. Jako u každého hodně těžkého závodu platí i zde, že není důležité, co jste dělali poslední měsíc. Důležité je, co jste dělali poslední rok! A to beze zbytku!
Sociální sítě teď budou až do startu plnit (samozřejmě už dávno plní) dotazy typu, jak jste se na UB připravovali, jaké ionťáky a gely s sebou a v neposlední řadě ještě například dotazy, jaké boty na UB zvolit? Pročtěte si tedy několik nejzásadnějších rad a zkušeností, které vám mohou pomoci nejen při balení věcí, ale třeba i v závodu samotném. Jdeme na to. Jo, a pozor! Textem níže nechci nikoho strašit. Ty, jež čeká premiéra, se pouze snažím uvést do reality. Nečekejte tedy hrdinský článek o tom, jak jsem UB úspěšně dokončil.


Závod samotný obecně
Uvědomte si, že závod není obtížný jen svou délkou - loni to bylo kolem 50km, ale především prostředím, ve kterém se koná. Padesát po asfaltu není padesát po lesích Valčianskej Doliny a bůhví, kam všude nás pořadatel potáhne. Připočtěte k tomu kolem padesáti přírodních i umělých překážek a podle vaší připravenosti adekvátní počet trestných angličáků. Proč o tom píšu? Protože mám z různých diskuzí pocit, že řada lidí si vůbec neuvědomuje, do jakého závodu se registrovala. Ultra Beast opravdu není táborový bobřík odvahy plný dobrodružství. Čekejte pouze dřinu, dřinu a zase dřinu. A až nebudete moci dál, stejně to budete muset opět oddřít jen a jen vy sami. Tedy pokud tu placku doopravdy chcete, protože na UB je skutečně zasloužená!
Jde o jediný závod Ultra Beast v roce a v Evropě. Pořadatel nenafláká překážky na trať podle toho, která mu zrovna padne do ruky. Postupuje se podle předem zpracovaného scénáře, který je nastavený tak, aby nás účastníky pořádně ždímal. Zcela cíleně nás na trati nechají vařit v opravdu dlouhých výstupech nahoru, aby nám to nahoře okořenili například nesením těžké klády na ramenou do dalšího kopce, nebo jejím táhnutím na řetězu. A samozřejmě opět do kopce. Vzhledem k délce závodu nezkouší pořadatel jen naší fyzickou připravenost, ale také tu psychickou. A to pořádně! Loni nás nechal stoupat lesem do po extrémně prudkého a extrémně (v tu chvíli) dlouhého kopce. Nahoru jsme lezli snad čtyřicet minut. Ten kopec fakt neměl konce. Po nějaké době jsme si ale všimli, že padesát metrů od nás ten kopec účastníci sbíhají zase dolů. V tu chvíli je vám jasné, že nahoru jdete jen proto, abyste se nahoře otočili a mazali dolů. Jen tak. A když vás tohle potká na třicátém kilometru, kdy toho většina má plný zuby, to už může s psychikou hodně zamávat. Účastníci si tam ze zoufalství sedali na zem nikoliv zcela vyčerpaní (takoví samozřejmě také), ale v tu chvíli psychicky zlomení. Jakmile se "blokne" hlava, tělo okamžitě uzavírá energetické sklady a v podstatě končíte. Pokud jde tedy někdo na UB s tím, aby se mohl sousedovi chlubit s plackou, jeho šance dramaticky klesají. Úspěšné dokončení UB totiž není o vnější motivaci - někomu se chlubit, že jsem to dal. Je to o vnitřní motivaci - chtít především sám sobě dokázat, že na to mám. Dokázat si, že jsem se uměl na UB připravit. Pochlubit se s plackou na facebooku, nebo kdekoliv jinde nebyl vůbec můj primární cíl, byla to zasloužená odměna za výkon.
Počítejte s tím, že závod je/bude opravdu dlouhý. Loňský limit na dokončení byl 12 hodin, přičemž na trati byly ještě dva časové checkpointy, takže kdo skutečně nemá naběháno a dopředu kalkuluje s tím, že závod takzvaně odchodí, mohu ubezpečit, že nemá šanci. Pěší turistikou tenhle typ závodu nelze stihnout/zvládnout. To není Spartan Sprint, který mi právě někdy jako turistický závod připadá. Také ten, kdo nemá opravdu dostatečně naběháno, ale bude se snažit UB poctivě v rámci svých možností odběhnout, bude mu překážkou délka. Nejpozději do poloviny závodu odpálí lýtka, zakřečuje a končí.
Zatím nevím, jak letos, ale loni se závod skládal ze tří okruhů, kdy začátek a konec každého byl na jednom místě. Zajedno na tom místě byla tzv. zóna pro závodníky - místo, kde jsme mohli mít odložené věci pro vlastní potřebu v závodu. Já tam měl nějaké jídlo, náhradní boty, ponožky a nějaký textil, kdyby se například výrazně změnilo počasí. Na druhou stranu úsek překážek před touto zónou stál za to a vědomí, že jej musíme postupně třikrát absolvovat, nebylo moc příjemné. Obzvláště po jeho prvním absolvováním. Pořadatel si asi řekl, že jestliže mohou účastníci v zóně pro závodníky nabrat síly, tak ať ten důvod sakra mají. Vše je popsané v článku o loňském UB.
Tento závod je specifický nejen svou délkou a dobou strávenou na trati, ale také jedním pravidlem. Vy nesmíte od nikoho přijmout ŽÁDNOU zdravotní pomoc na trati! Zdravotnická služba tam samozřejmě je, ale jakmile vám zalepí třeba jen puchýř na noze, končíte! V závěru článku se proto dočtete několik rad, jak být co nejvíc soběstačný, a jak předejít drobným zdravotním komplikacím.


Jaká příprava (velmi obecně) měla závodu předcházet
O délce závodu už jsem psal. Padesát není pět, a padesát není dokonce ani dvacet. Mluvím o kilometrech. Jestliže jste do poslední chvíle kroužili pouze svých obvyklých dvacet kilometrů, v závodu zjistíte, že to bylo málo. Je fuk i to, jestli jste svou dvacku kroužili třikrát, nebo pětkrát týdně, protože pro tento závod není rozhodující "kolik výběhů", ale "kolik kilometrů". Další tréninkovou chybou mohlo být to, že své kilometry jste naběhali v parku a/nebo na asfaltu. Na UB žádný rovinatý park ani asfalt nebude, zato tam bude pořádně těžký terén - kamení, jehličí, bahno, voda, kopřivy a zase kamení, jehličí… To bohužel s "rozmazlenýma" nohama z asfaltu pořádně zacvičí. V terénu musí hodně pracovat kotníky, zatímco na asfaltu (či v parku) nikoliv. Přetížené svalové struktury kotníků bolí víc, než přetížené kolenní vazy - to zaprvé. Zadruhé se v terénu často stává, že chodidlo došlápne špatně a v podstatě se nějak zvrátí. Kdo má v terénu naběháno, potvrdí, že mu díky tomu kotníky zesílily natolik, že si jeho chodidla v těchto momentech umí poradit. Také tělo se naučí zvláštní manévr, kdy špatný došlap dokáže často velmi úspěšně korigovat a kompenzovat. Tohle se bohužel v parku vaše kotníky nenaučí, takže na těžkém závodu v terénu potom roste riziko úrazu. Buďte proto někteří opatrní a pokuste se udržet koncentraci na běh po celý závod. Rizikem jsou různě nepatrně vystouplé kořeny a větší kameny. Parkoví běžci přesouvají svá chodidla v pohybu vpřed doslova centimetr nad asfaltem. Trailoví běžci je zvedají automaticky výš a vědí proč. Ono zakopnout o kořen v nějakém seběhu není nic příjemného.
Stejné je to také se zmiňovanou délkou běhu. Já jsem oproti loňsku v letošní přípravě snížil frekvenci výběhů, ale jednotlivé běhy jsem prodloužil. Loni jsem dokázal kratšími a častějšími běhy týdně natočit i 75km, zatímco letos jsem točil ve vrcholu přípravy průměrně "pouze" 55km. Zvýšil jsem ale násobně celkový počet běhů v délce nad 25km a především v závěru přípravy jsem absolvoval několik běhů za hranici 40km. Nikoliv na asfaltu! Úplným vrcholem běžecké přípravy měsíc před UB byl potom místní trailový (terénní) závod na 45km, který jsem absolvoval v rámci "zkoušky běžecké připravenosti". Od té doby se mé běhy výrazně zkrátily a více méně jsem pomalu začal běžecky odpočívat.
Pokud jste si nevyzkoušeli běh na cca 40km v terénu, vlastně ani netušíte, jak dlouho vám takový běh může trvat, jaké tempo vám vyhovuje, jakým způsobem vám nohy hlásí druhý a třetí stupeň únavy a hlavně, jak na takovou zátěž reaguje váš organizmus. Že normálně? Ale kdeže! Naběhat 40km pro člověka, který se nevěnuje ultratrailův je velmi náročné a tomu odpovídá i reakce těla. To potvrzují i moji tréninkoví kolegové. Zatímco já nutně potřebuji na 40km dost vody, kolega žádnou, nebo minimum. On ale zase není schopný cokoliv sníst a při pozření čehokoliv se mu dělá nevolno, i když v tu chvíli cítí hlad. Je schopný jíst až hodinu po běhu. Já naopak můžu při běhu jíst klidně kachnu se zelím. A tohle sebepoznání je ještě před samotným závodem důležité. Až v něm totiž začne roli hrát psychika, znalost vlastních pocitů a individuálních potřeb vám může hodně pomoci. Když do sebe ve chvíli psychické krize pustíte nějaký gel, který vám způsobí nevolnost, tak to rozhodně není cesta k úspěšnému dokončení závodu.
Nenechte se ihned na začátku závodu strhnout davem a nenechte si vnutit tempo startovní vlny. To není Sprint ani Super, ze kterého jste v cíli za pár hodin. Ultra Beast vám ze dne ukrojí možná šest či sedm, ale klidně téměř dvanáct hodin nepřetržité dřiny. Drtivá většina z nás neběží tzv. na bednu, ale hlavním cílem je DOKONČIT. Dokončíte jedině tehdy, když budete od začátku s energií správně hospodařit. A utavit se na prvních pěti kilometrech, protože ostatní běželi taky tak rychle… To asi ne, viďte? Vsadím své boty na to, že i když vám na startu vlna uteče, do hodiny začnete dobíhat a předbíhat první taveňáky. Nakonec i sám běžecký guru a významný český ultramaratonec Miloš Škorpil radí: "Pokud chceš být rychlý, běhej pomalu." Nesmysl je napálit start a do cíle v podstatě postupně zpomalovat. Lepší je začít pomaleji a podle možností postupně zrychlovat. To byl velmi obecně běh.
Důležitá je také síla. Zvednout pytel písku a někam ho nést, stejně jako dřevěnou kládu, nebo kýbl štěrku. Když vám pořadatel naordinuje tuhle "medicínu" na čtyřicátém kilometru, krátce po výživném kopci a okruh nesení měří kilometr po kamenolomu, sílu natrénovanou v přípravě hodně oceníte.
Dále je důležitá také tzv. vytrvalostní síla - schopnost násobně opakovat stejný silově náročný pohyb. Ideálním příkladem jsou angličáky, skládající se z dřepu, přískoku, kliku a výskoku. Vytrvalostní sílu využijete také při různých výšlapech extrémně strmých kopců. Mechanika pohybu připomíná klasické výpady, v kopci se ovšem přidává chůze po špičkách - kámen úrazu velkého počtu účastníků. Křeč lýtkového svalu totiž není v drtivé většině případů způsobena nedostatkem minerálu hořčík (magnezium), nýbrž nízkou trénovaností lýtek. Článek o křečích zde. Přiznejte sami sobě - kdo z vás pravidelně a cíleně trénuje výběhy kopců po špičkách? Kdo z vás pravidelně v tréninku používá švihadlo? Na Ultra Beastu budou lýtka velmi, opravdu velmi exponovaná.
Úchopová síla k OCR závodům patří zcela automaticky. Ručkování, šplhání, visení na překážkách, houpání se, to všechno na nás čeká. Kdo před domem netrénoval například na sušáku na prádlo vis, nebo kdo nepoužíval alespoň posilovací kleště prstů a předloktí, nevím, co bude na závodech vymýšlet? Nejspíš hromady angličáků.
Rovnováha je další z mnoha schopností, kterou jste měli trénovat a rozvíjet. A to nebudu mluvit o motorice, mobilitě, nebo lokomoci.
V neposlední řadě jste měli trénovat schopnost organizmu opakovaně se vyrovnávat s náročnou kombinací střídání vytrvalostní a silové zátěže. Při vytrvalostní zátěži pracuje tělo maximálně na horní hranici aerobní fáze. Nevzniká kyslíkový dluh a činnost jste schopní dlouhodobě udýchat - například běh. Silová zátěž zvyšuje tepovou frekvenci klidně až na její možné maximum a vzniká kyslíkový dluh (anaerobní fáze). Pokud tělo není z tréninků zvyklé opakovaně a delší dobu přecházet bez přestávky z jedné fáze do druhé, závod vás velmi rychle unaví, a vyždímá nejprve fyzicky a poté psychicky. Ideálním pokusem, jak na tom jste s touto schopností, je následující test. Na nějaké vaší běžecké trati si na každých dvou stech metrech (nebo po minutě a půl až dvou) dejte rychlých deset angličáků a bez pauzy pokračujte v běhu stejným tempem jako před angličáky. Za dalších dvě stovky metrů znovu. Takto uběhněte pouhé tři kilometry. Tak co? Právě jste zjistili, co s vámi dělá střídání vysoké a nižší tepové frekvence - plynule navazující aerobní a anaerobní fáze. Schopnost organizmu vyrovnávat se s tímto typem zátěže se musí trénovat, protože OCR je na tomto způsobu fyzické zátěže postavená.
O mozku se říká, že je nejsilnějším svalem v těle a já souhlasím. Vzpomeňte, kolikrát vám při tréninku "hlava našeptávala", zastav, odpočiň si. Hlava to všechno řídí. Nastavte se na to, že to jedete dát. Škrtněte v sobě slova, "pokusím se", "udělám, co budu moci", "uvidíme". Pracujte v mysli se slovy, "doběhnu si pro ni", "dokončím úspěšně", "i kdybych měl dolézt po čtyřech" - to si říkám vždycky já.


Jak nepropást celý závod
OCR má kořeny ve vojenském výcviku a má s ním dodnes mnoho společného. Mimo jiné také týmovou i individuální taktiku. Musíte taktizovat. Znovu opakuji, že tohle není Sprint, kde jste v cíli do hodiny a na trati více méně nikoho nepotřebujete. Pokud startujete jako jednotlivec, omrkněte si na trati v první třetině závodu někoho, kdo na tom bude fyzicky podobně jako vy a dohodněte se, že poběžíte spolu. Zajedno vám to mnohem rychleji uteče, zadruhé si pomůžete na některých překážkách, podpoříte se vzájemně a hlavně, pokud nastanou nějaké potíže, máte se o nich s kým pobavit. Po sedmi hodinách nepřetržité dřiny budete šťastní, pokud se zmíníte, že máte puchýř, který bolí a kolega vám řekne, že ho má taky.
Pokud běžíte jako skupina, měli byste se už předem dohodnout na určitých postupech během závodu. Pokud někdo z vás začne vykazovat známky "závodní smrti", sorry, dvacet dalších kilometrů do cíle tě táhnout nemůžeme. Je to kruté, ale nutné, pokud nechcete obětovat rok, nebo měsíce příprav na závod, finanční výdaje na startovné, na cestu a na ubytování, protože jeden z vás tam shoří a vy ho v tom nebudete chtít nechat. Pokud to ale berete tak, že placku buď všichni, nebo nikdo, všechna čest vám! Otázkou je, jestli má být cílem "operace" kompletní tým ve finiši bez ohledu na placku, nebo má být mise úspěšná, pokud alespoň jeden člen bez ohledu na ztráty na placku dosáhne.
Nezávoďte o umístění, ale primárně o dokončení. Upřímně - opravdu je rozdíl v tom, jestli se umístíte na třístém, nebo pětistém místě? Jestli závod dokončíte za osm, nebo deset hodin? Udělejte si v tom předem jasno a podle toho do závodu vstupte. Pokud tohle nebudete mít ujasněné, budete v závodu kupit jednu taktickou chybu za druhou.
Nikdo nikdy netvrdil, že musíte celý závod odběhnout. Pokud cítíte, že stupeň únavy se vyšší, klidně přejděte do chůze. Uklidněte mysl, proklepejte ruce, můžete se protáhnout. Jenom si předem stanovte nějaký limit. Třeba, že z chůze do běhu opět přejdete po pěti minutách, nebo až dojdete k určitému bodu na trati. Buďte na sebe přísní. Stejné je to také s během. Mějte ovšem na paměti, že je to stále závod a má své časové limity.
Trestné angličáky hodně vyčerpávají. Pokud na ně přijde řada, neblázněte a postupujte v klidu. Pět a vydýchat. Pět a opět vydýchat. Jestli je máte natrénované, své tempo znáte.


Nějaká ta praktická rada
Zadarmo, vážení! Cílem je stále velmi účelně hospodařit s energií a UB dokončit úspěšně. Pár rad už jste četli výše. Pokud před nás postaví prudký kopec - třeba někde v lese, na jeho úpatí ihned hledejte dva pevné klacky, které použijete jako hole při výstupu. Odlehčíte lýtkům, ruce a ramena pomohou nohám a výstup bude jistější.
Jakmile u vás nastane vyčerpání (myslíte si, že nastalo), v žádném případě si nesedejte. Nebudu vám tady popisovat důvody - je jich několik a není zde na ně prostor. V normálním terénu přejděte z běhu do chůze. V kopcích zastavte, uvolněte cestu těm, kteří pokračují a nestůjte jako balíci uprostřed. Otočte se zády ke kopci. Odlehčíte lýtka. Zhluboka dýchejte. Pokud jste v takové kaši, že výstup do kopce se vám bude zdát nemožný, pokuste se postupovat bokem jako na lyžích. Nejhorší nápad je jít pozadu, nebo tzv. stromeček. Chůzí pozadu odpálíte kvadriceps - přední stranu stehenních svalů, stromečkem odpálíte lýtka, i když nezvednete paty a navíc dáte kouř kolenním vazům. Místo sedu pomáhá například opřít se o strom. Kdo je zvyklý protahovat, také pomáhá. Kdo neprotahuje po tréninku, neprotahujete ani zde. Přivodíte si jedině křeč.
Pokud nám bude počasí přát, na celé trati hledejte stín. Smějete se? Tak počítejte. Na trati budete například deset hodin. Před sluncem nekryté úseky na 30% tratě, to je cca 15-17km. Uvažované tempo 8km za hodinu. Na slunci tedy nějaké dvě hodiny z celého závodu, tedy 20% času. Myslíte si, že tělo to nezaznamená? Tak si na dvě hodiny stoupněte na slunce a nemusíte při tom ani běžet. Na občerstvovačkách doporučuji vodou chladit zátylek a/nebo hlavu. Kelímek a šup s ním na/za krk.
Doporučuji nákup kompresívních podkolenek! Důvody a efekt popsán zde.
Boty nové (v dobrém stavu), ale VYZKOUŠENÉ!!! Snad se zase nenajde s prominutím blbec, který bude tvrdit, že nových bot je na takový závod škoda, a raději si vezme staré vytahané křusky. Bota musí být na UB ve výborné kondici. Jestli máte oblíbený pár, který ale po patnácti kilometrech "vyrábí" puchýř, zapomeňte na něj. Boty prostě nesmí mít jedinou chybu, jinak končíte.

Co si balím pro závod
Předpověď počasí je věc jedna, realita věc druhá. Balím vždy teplý a studený komplet. Krátké elasťáky + krátké triko a dlouhé elasťáky + dlouhé triko. Auto to uveze. Neřeším rukavice - je to chujovina, pokud nemáte speciálky z kozí kůže za dva litry. To si raději omotejte bříška prstů textilní tkanou zdravotnickou leukoplastí. Stojí padesát korun.
Čelenky, čepice podle vašeho zvyku. Pozor, ponožky fakt speciální běžecké bezešvé. Jestli běháte ve froťákách vaší obvyklou desítku, prosím. Tohle je ale o sto levelů jiný závod. Froté ponožka vás pošle domů bez placky a bezešvá běhací ponožka stojí od tří stovek nahoru.

Co si balím na trať
Hydravak rozhodně. Jsem savec a saju dost. Pocit, že u sebe mám svou vlastní vodu, mi dělá dobře. Přibaluji už jen pár mých oblíbených ovocných tyčinek, jednu lahvičku tekutého rychle vstřebatelného hořčíku a jednu lahvičku větvených aminokyselin BCAA. Viz foto. Většinou to ani nepoužiji. Navíc do uzavíratelného pytlíku (kvůli bahnu a vodě) přibaluji pár zdravotnických pomůcek - pár kusů náplastí, široké škrtidlo, malý obvaz a několik kusů náplastí na puchýře s hydrofilní náplní. Proč škrtidlo? Protože nehody se stávají a pokud mohu někomu pomoci, udělám to, i kdybych měl přijít o placku. A navíc ho unesu. Ostatní věci k případnému rychlému ošetření máme na sobě, nebo se válejí kolem nás.


Gely, startovače, speedstery a energy s.ačky
Používám. Naprosto výjimečně. Mám vyzkoušené konkrétní výrobky a za roky určitých zkušeností vím, jak a kdy je používám. Na tohle si ale musíte přijít sami a motat hlavu vám tady nebudu. Bohužel.
Nicméně tekutým hořčíkem, který jsem zmiňoval, nic nezkazíte - využijete minimálně placebo efekt. BCAA jsou tím, co tělo potřebuje v režimu vysoké fyzické náročnosti. Před energy tyčinkou dám přednost jablku.

Co nepos.at
Na trati vás (možná) zastihne krize. Najednou vystydnete, nohy nepůjdou, možná dostanete hlad, prohloubí se únava. Ti méně chytří ihned sahají po startovačích plných kofeinu, cukru a výtažků z exotických rostlin s povzbuzujícím efektem. Prosím vás, ta takzvaná krize není nic jiné, než že organizmus přepíná na jiný energetický zdroj. Glykogen ze svalů, z krve a z jater určený pro činnost svalů je téměř pryč. Přepíná se na zdroje uložené v tucích. To přepnutí trvá podle trénovanosti od jednotek minut po desítky minut. Jakmile do tohoto procesu pustíte gel plný cukru, způsobíte na vnitřních inzulinových procesech něco jako detonaci s implozí. Následných pět kilometrů budete plní energie, po nich shoříte jako papíroví čerti. Organizmus už náhradní zdroj energie neotevře a nechá vás uvařit. Při vzniku krize doporučuji okamžitě pít a prostě ji přečkat. Maximálně do sebe nalijte BCAA, ale proboha žádný cukr.
Na tak dlouhý závod mám v hydravaku velmi nízký poměr isotonického nápoje a přidávám do něj půl malé lžičky soli. Objem tekutin v hydravaku mám 1,5L.
Na občarstvovačkách se vyhněte ionťákům. Zajedno nevíte, jaký shit to je a v jakém poměru je to namíchané. Levné ionťáky jsou navíc často plné cukru. Voda je správnou cestou.

Praktická rada na závěr
Den před startem doporučuji ostříhat nehty na nohách. Chodidla v těžkém terénu při několikahodinové námaze natékají, a kdo neměl rozřezané boky prstů od přerostlých nehtů, neví, jak moc je to nepříjemné. Před startem celá chodidla důkladně namažte vrstvou lékařské vazelíny. Je to vynikající prevence před puchýři. Vazelínu seženete běžně v lékárně za třicet korun.
Doporučuji také namazat bradavky. Bohužel volné funkční prádlo (nikoliv kompresívní), agresivní pot, horko a bahno mohou způsobit pálivé odřeniny této citlivé tkáně. Já se ještě mažu doma vyrobeným repelentem. Doby, kdy jsem se nechal dobrovolně hryzat, jsou pryč.
Až si budete myslet, že už víc nemůžete, že víc síly v sobě nenajdete, vzpomeňte na tuto prokázanou skutečnost. Ve stavu, kdy máte pocit, že kvůli fyzické únavě neuděláte už ani krok, vaše tělo je teprve na šedesáti procentech svých skutečných možností. Opakovaně a úspěšně se s tím roky pracuje při výcviku členů speciálních sil. Někdy se říká, když nemůžu, ještě sedmkrát můžu.

Mnoho sil na UB.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama