Fotograf na OCR bojištích

6. listopadu 2017 v 8:40 | Mamufous |  Extrémní překážkové závody
K závodům - ať již se jedná o mé oblíbené OCR, nebo o jakékoliv jiné závody, ve kterých podáváme výkon, dnes bezesporu standardně patří video a fotografie. Oba druhy záznamu lze v dnešní době pořídit takřka okamžitě na široce dostupnou techniku. Osobní vnitřní zážitek je sice to nejcennější, co si ze závodu můžeme odnést - a to se pravděpodobně nikdy nezmění, ale dnešní doba sociálních sítí a sdílení především toho, co nás těší a baví, přináší účastníkům závodů možnost "pochlubit" se díky záznamu, kde jsem byl, co jsem tam dělal a jaké to tam bylo.
A zatímco videa spíše jen sdílíme, a jak přicházejí, stejně tak odcházejí, fotografie stále u mnohých zůstávají vzpomínkami či v jistém slova smyslu trofejemi, které ukládáme do složek v našich počítačích, abychom si je prostě jen tak čas od času prohlédly, a vrátili se vzpomínkami zpět na místo a čas jejich pořízení.

Že není fotografie jako fotografie, to všichni (asi) víme. Tím spíše, pokud má fotografie zaznamenat nějaký náš momentální výkon, nebo rozpoložení a má být i nezasvěcenému zřejmé, o co v konkrétní zvěčněné situaci šlo. Fotograf by řekl, že snímek musí mít mimo jiné hloubku, náboj, kompozici - prostě sílu daného okamžiku. A přesně takové fotografie my účastníci závodů ve zveřejňovaných albech usilovně hledáme a ty nejpovedenější s vlastní hrdostí rádi sdílíme.
Ať tedy chceme či nikoliv, je dobrý fotograf s nákladnou technikou důležitou součástí sportovních podniků, protože to díky němu se můžeme ve vzpomínkách do závodů vracet silněji a častěji. A možná, že když se nyní zamyslíte nad tím, co jsem napsal, dospějete stejně jako já k tomu, že fotograf výrazně přispívá k lepšímu subjektivnímu hodnocení závodů. Bohužel bývá mnohdy a neprávem opomíjen. Těšíme se na jeho "práci", ale nevíme o něm…, o nich, vlastně nic.
Nedalo mi to, oslovil jsem několik fotografů a požádal je o spolupráci při tvorbě tohoto článku. Nikdo z nich mě neodmítnul, za což jim moc děkuji. Pokud tedy chcete vědět, jak nás (OCR běžce) fotografové vnímají, jak hodnotí naše výkony a co OCR závodům říkají, pohodlně se usaďte a čtěte dál.

Tváře, které nás sledují
Sluší se "naše" fotografy trochu představit. Poznáte pětici statečných, kteří se pro nás vláčejí po tratích s těžkým (a drahým) vybavením bez ohledu na počasí a denní dobu. Mají různě hluboké zkušenosti s focením i s focením samotných OCR závodů, nicméně každý z nich to s fotoaparátem nějak umí.

DANIELA DAŇKOVÁ
Lásku k focení zdědila pravděpodobně po otci. První fotoaparát si koupila na střední škole. Byl tehdy ještě na fotofilm. V roce 2004 následoval digitální kompakt a o deset let později už to byla zrcadlovka, kdy ji focení zcela pohltilo. Zkušenosti a zručnost získává samostudiem, nebo na různých workshopech.
Focení OCR: Predator Master Weekend Monínec 2017, Predator Master Weekend Klínovec 2017.
Danielin facebook


DAVID KSCHIER
Davida prý k focení přivedla sousedka Romana, která mu půjčila svou zrcadlovku a naučila ho pár základních věcí. Jeho to tak nadchlo, že si v březnu roku 2009 ihned pořídil zrcadlovku vlastní.
Focení OCR: Jako fotograf stál již na úplně prvním závodu Predator race. V současné době má "odfoceno" přibližně pětadvacet OCR závodů a OCR víkendů.
Davidův facebook


MARTINA BOULOVÁ
Cestuješ po světě, máš kreativního ducha, empatii, všechno zažíváš a prožíváš, detailista s hodně širokým záběrem vnímání dění a věcí kolem sebe, a dostaneš svůj první malinkatý růžový digitální kompakt Sony. V té době nikoho ani nenapadlo, že později dostanu možnost fotit mobilem ve stejné kvalitě. Zjistíš, že vůbec nemáš špatné oko a úhel pohledu. Fotky s cest, které mají ducha? Ty jo, focení se stává srdcovkou. Láskou s velkým L, koníčkem s velkým K.
Focení OCR: Celá sezóna Predator race 2017.


MARTIN KOZÁK
Fotit začal přibližně v roce 2003 na ultrazoom. Následovalo pořízení digitální zrcadlovky, která se pro focení sportovních akcí hodí nejvíce. Ty jsou Martinovou téměř výhradní specialitou, takže ho zcela určitě nepotkáte na louce s rozloženým stativem, jak dlouze připravuje záběr motýla.
Focení OCR: Martin už "cvaknul" přibližně deset OCR závodů, hlavně Predator race a Army run.
Martinův osobní web


TOMÁŠ VOJTAS
Fotku "potkal" už jako student na střední umělecké škole, kde ji měl jako předmět. V tu dobu byla vlastně povinností, ale později se stala koníčkem. To proto, že jako grafik si základní pracovní fotomateriál začal tvořit i sám a tím se mu také fotoaparát stal parťákem.
Focení OCR: Predator race Liberec 2017, Predator Challenge 2017, Predator Master Weekend Klínovec 2017.







Odpovědi, které možná (ne)překvapí
Komunikace s fotografy probíhala po telefonu a mailem. Bylo by jistě zajímavé s každým si sednout a vyzpovídat ho osobně, ale na druhou stranu znám ten pocit, kdy člověk musí uvažovat a odpovídat bez přípravy. Později si vyčítá, že tohle měl říct jinak a tamto zase neměl říkat vůbec. Dát dotyčnému čas na odpověď má tedy také něco do sebe a odpovědi samotné tím neztrácejí nic ze své autentičnosti a upřímnosti.

  • Ani vás nenechám se nadechnout. Přemýšleli jste někdy, že odložíte své vybavení a stoupnete si na start OCR závodu s námi?

Daniela:
Zatím ne, obdivuju každého, kdo se do toho pustí, protože musí mít skvělou kondici. To o sobě říci nemohu. Nemám takovou kondici, jakou bych si představovala, a jakou takový závod vyžaduje.

David:
Ano! Opravdu moc rád bych vyběhnul, ale nejspíš bych předběhl i Jirku Vacíka a to mu nemůžu udělat… (smích)

Martina:
Zatím ne. (smích) I když cítím ten adrenalin a napětí. Za foťákem to se závodníky prožívám emočně úplně stejně a nakonec tak můžu být blíž, než si myslí.

Martin:
Ne, protože vím, jak by to dopadlo. (smích)

Tomáš:
Na startu stojím pokaždé nikoliv jen symbolicky a vyjma překážek si trať dám několikrát. A přesto, že zatím si závod užívám jako fotograf, časem jistě budu stát na startu v pozici závodníka.


  • Jak náročné je pro vás focení OCR? Myslím tělesně i požadavkem na fotografickou výbavu.

Daniela:
Při focení OCR dostane zabrat celé tělo. Je třeba dojít k překážkám a po rovině to zpravidla není. Batoh s vybavením váží cca 7kg a pokud beru stativ, tak o další 2,5kg víc. Velkou část dne potom zvedám ruku, v níž držím přes 1,5kg - foťák s objektivem. S ohledem na terén, počasí a počet závodníků je to celkem náročná foto disciplína.

David:
Já mám bohužel "památku" na úraz, při kterém jsem před lety utrpěl mnohačetnou otevřenou zlomeninu nohy, takže toho dnes moc nachodit nedokážu, a když ano, dávám se dohromady i dva týdny. Na posledním Monínci jsem za jeden den nachodil s taškou na zádech 28km! Druhý den znovu. Po víkendu jsem toho měl vážně dost. A to s sebou člověk táhne vybavení, svačinu, pití. Když se přidá velké horko, nebo naopak velká zima, jako byla teď na Klínovci, je to adrenalin a ani nemusím stát na startu.

Martina:
Miluju pohyb a sport, a nemám problém běhat se závodníky po trati. Umřela bych stát u překážky celý den na jednom místě a fotit neustále to samé. Není to
procházka růžovou zahradou. I jako fotograf mám svou vlastní challenge. Běhat trať a neustále hlídat dění kolem sebe. Za celý den zakousnu většinou jen tyčinku a pití se kolikrát přemlouvám. Začneš sahat pro lahev do batohu a hned se něco děje. (smích)

Martin:
Náročnost se mění s každým závodem. Některé jsou rovinaté, jinde si dávám sjezdovky stejně jako závodníci. Sice mnohem pomaleji, ale vybavení, které s sebou nosím, váží kolem 8kg. S rostoucím sklonem svahu i délkou trasy, jako by rostla váha mého batohu s vybavením.

Tomáš:
Fotograf na OCR závodech je neustále v pohybu. Přesouvám se od jedné překážky k druhé a přitom s sebou celý den táhnu batoh narvaný výbavou a mám promočené boty. To dá zabrat. Když jsem byl teď naposledy na Klínovci na trati celý víkend, ke konci jsem to už hodně cítil.

  • Fotografové o svém vybavení neradi mluví kvůli možné krádeži. Přesto, existuje něco speciálního, co rádi používáte k focení OCR?

Daniela:
Kromě poloprofesionální digitální zrcadlovky Nikon používám několik různých objektivů. Nejraději však teleobjektiv s rozsahem 70-200mm. Na druhou stranu nerada používám blesk, bez kterého to však nejde, pokud je někde opravdu velká tma, nebo naopak při focení proti slunci.

David:
Používám digitální zrcadlovku Canon a několik objektivů s ohniskovým rozsahem od 8mm do 300mm.

Martina:
Ostatní kolegové, pokud vím, mají lepší vybavení než já. Pořizovací cena fakt
kvalitní techniky je opravdu vysoká. Pročetla jsem spoustu recenzí a dle svého
úsudku vybrala to nejlepší v poměru cena a výkon. Vždy je mým cílem odvést stoprocentní práci. Obecně fotograf vždycky musí mít ve výbavě krom těla zrcadlovky - někdy používám dvě, zoom objektiv, širokoúhlý objektiv, náhradní baterie, nabíječku na baterky, paměťové karty, čistící sadu na sklo objektivu.

Martin:
Nic vyloženě speciálního. Nosím sestavu digitální zrcadlovky Canon s objektivy 8mm až 200mm a externí blesk s radiovým odpalovačem. Napadají mě snad ještě pohodlné holínky. (smích)

Tomáš:
Používám fullframe zrcadlovku Nikon s profesionálním světelným objektivem. Nejraději mám zoomovací objektiv a potom se samozřejmě hodí superširoký objektiv kvůli velkému záběru, nebo focení zblízka. Pak do záběru dostanu podstatně víc děje.


  • Jaký okamžik, nebo co rozhodne, že uzávěrka fotoaparátu cvakne? A jak se můžu stát pro objektiv fotografa atraktivním cílem?

Daniela:
V čase přiděleném konkrétnímu stanovišti se snažím vyfotit pokud možno každého. Více pozornosti soustředím na ty, kteří překonávají překážky. Když někdo zmizí rovnou na náhradní úkol, může mi proklouznout, protože se soustředím právě na hlavní překážku.
Atraktivní jsou pro fotografa kontrasty, takže například hodně barevné oblečení. Nebo oční kontakt, neverbální komunikace - klidně nějaké gesto, úsměv.

David:
Ten okamžik musí být v místě a čase zajímavý tím, že nějak vyplívá ze závodu. "Baví" mě mokrý, zabahněný, upocený, servaný závodník. Kapka krve taky neškodí. (smích) Opačně řečeno, makej, nemávej, necul se a budeš mít fotku. Jsi přece na závodech, ne v průvodu.
Pro mě je atraktivní ten, kdo se věnuje závodu a ne pózování fotografovi. Ten, kdo přijel závodit a dokazovat si, bude mít z tohoto soutěžení fotku.

Martina:
Být sami sebou, překonávat překážky a strach, proto přece běží, prožívat a dávat najevo emoce.

Martin:
U mě je to jednoduché. Fotím, když vidím hodně barevného a/nebo hodně zabláceného závodníka. Barvy dotvářejí fotku a bláto podstatu závodu. To se týká také dotazované atraktivity objektu. Kombinace barev, špíny a výrazu ve tváři může celkovou atraktivitu vystřelit hodně vysoko.

Tomáš:
Rozhoduje hlavně přirozenost. Jako bych tam nebyl, protože jedině tak můžu zachytit přirozený výraz i emoce. Takový závodník je pro můj objektiv atraktivní. Moc mě nebaví fotit závodníky, kteří jsou unavení a bojují s překážkami, ale jakmile si mě všimnou, nahodí výraz "pohoda". Ať neskrývají svou vyčerpanost a nemávají na mě z dálky. Já je vidím a na fotce nikdo mávat nemusí.

  • Pojďme na chvíli od OCR. Jak vnímají vaší zálibu ve fotografii doma? Chtě nechtě, jde o časově i finančně náročný koníček.

Daniela:
Zpočátku doma velké nadšení nebylo. Focení vyžaduje neuvěřitelné množství času. Děti byly otrávené, protože se samozřejmě na počátku staly "oběťmi" prvních fotografických pokusů. Když se prvně objevila moje fotografie v časopisu a na fotografické výstavě, dostavila se také plná podpora rodiny.

David:
Toto bych raději ponechal bez odpovědi. (smích)

Martina:
Rodiče se mi postarají o mého psího parťáka. Jinak vše, co mě naplňuje i svou práci můžu dělat na sto procent.

Martin:
Řekl bych, že za ty roky si už rodina zvykla. Navíc mě občas manželka ráda doprovází.

Tomáš:
Ále…, doma říkají, že punk je jinde. (smích) Jsou rádi, že dělám, co mě baví. Navíc, když focení je mou profesí i zálibou v jednom. Podporují mě a mají rádi popis toho, co se na OCR závodech dělo.


  • Trochu si vás jako OCR fotografy vyzkouším. Co je monkey bar a multiring?

Daniela:
Monkey bar znám. Právě jsem ho teď na Klínovci fotila. Multiring…, určitě je to taky něco, kde visíš a jsou tam kruhy. (smích)

David:
Více méně tuším, ale přiznám se, že s názvy překážek a především s novými překážkami a jejich názvy trochu bojuji.

Martina:
Multiring - tak nějaká představa je, ale konkrétní popis nedám. Myslím, že je to
něco podobného jako Monkey bar. (smích) Jinak pojem o překážkám mám samozřejmě.

Martin:
Nemám tušení. (směje se)

Tomáš:
U některých překážek napoví název. Třeba monkey bar znám a vím, o co jde. Multiring jen hádám, ale nevybavím si ho.

  • Zkouška tedy moc nedopadla, nicméně kterou překážku považujete osobně za "šílenou"? Z těch, s kterými jste se už setkali.

Daniela:
Vlny! Mega vlna i Prom-in vlna. Jsou velmi náročné a mnoho lidí je nedá. A potom voda. Hlavně v chladném počasí. Vlézt do vody a plavat teď na Klínovci, to byla opravdová šílenost.

David:
Je více překážek, které mě samotnému nahání strach, ale za šílenost stále považuji moníneckou selekci závodníků pomocí 55kg pytle štěrku, 900m sjezdovky a časového limitu.

Martina:
Skluzavka!

Martin:
Vyloženě hrůzu mi nenahání žádná překážka, ale dostatečně šílenou překážkou byl běh přes obří hromadu hnoje. (smích)

Tomáš:
Rozhodně skluzavka! Třeba teď na Klínovci v kombinaci s tím počasím, které tam bylo… Brrr, to nechceš.


  • I to může organizátor OCR závodníkům připravit, meze se prakticky v ničem nekladou. Co si o OCR a o závodnících myslíte vy?

Daniela:
Myslím, že něco takového tady chybělo a popularita OCR stoupá. Tam se člověk vybičuje k pořádným výkonům a dá si do těla. K závodníkům mám opravdu velký obdiv. Když vidím ty tratě a překážky, já bych to nedala.

David:
Je to výzva pro mnohé. Viděl jsem závody s prvotřídní organizací i ty opačné. Je to boom a vidím, jak rychle roste náročnost OCR závodů, a jak na to více i méně úspěšně závodníci dokážou reagovat. Ptám se sám sebe, kam až ta náročnost může vzrůst, a jakým směrem se bude ubírat celý smysl závodů.

Martina:
Myslím, že OCR závody představují pro lidi způsob jak se v životě posunout. Fyzicky i duševně. Pro někoho se stanou smyslem a stylem života a i mimo závody se tvrdý trénink stává koníčkem a potřebou. Je to šance pro současné i bývalé profesionální sportovce, jak zůstat ve hře, anebo zkusit nové. Přijít na své si tu může opravdu každý. Pro všechny je to hlavně společná zábava a odreagování.

Martin:
OCR se mi moc líbí! Zároveň si ale myslím, že závodů je na české scéně příliš mnoho. Startovné mi přijde relativně vysoké. Jednotlivé závody se od sebe hodně liší celkovou úrovní a "kvalitou".

Tomáš:
OCR je zajímavý druh závodů, kde člověk hned zjistí, co v něm je a překonává sám sebe. Člověk je schopný ze sebe vydat víc, než si kolikrát zpočátku myslí. Ne všichni jsou na první pohled sportovci, a to si potom říkám, že hustý, že se na to dali. Překážky nejsou vůbec lehké, ale oni se stejně postaví na start a běží. Sice jim to trvá pětkrát déle, ale mají přesto můj respekt.

  • Ještě mě zajímá vaše focení. Kolik snímků za závod průměrně nafotíte a kolik času vám potom zabere zpracování materiálu?

Daniela:
Rozhoduje samozřejmě počet závodníků a počet překážek. A také úloha, jakou mi organizátor určí. Vždy ale nafotím objem v řádu stovek fotek. Většinou se pohybuji kolem 1000 snímků.
Doma mě potom čekají desítky hodin práce při jejich prohlížení a třídění. Nějaká hromadná úprava samozřejmě proběhne, ale preferuji kvalitu před kvantitou, takže stejně nakonec "vezmu do ruky" každou jednotlivou fotku.

David:
S celkovým počtem hrubého materiálu je to hodně proměnlivé. Průměrně to bývá kolem 1200 fotek. Něco stihnu promazat ještě během závodů. Dělám i sériové snímání, kdy můj foťák umí cvaknout až 10 snímků za sekundu. Ty nakonec promazávám také. Očištěný materiál má zhruba 600 fotek.
Práce zvládám tak do tří dní intenzívní práce, která má tři fáze. A to na fotkách často pracuji do pozdních večerních hodin. Proto mi přijde nespravedlivé, když si potom závodníci stěžují, proč nejsou fotky zveřejněné druhý den po závodu.

Martina:
Hodně. (smích) Čtyři tisíce fotek prohlédnu, vytřídím a každou zvlášť pocitově upravím. Celý proces zabere můj veškerý volný čas mezi mou oficiální prací a večery. "Deadline" na odevzdání zhruba jednoho tisíce fotek mám nastavený do konce týdne od akce.

Martin:
Celkové množství fotek pořízených při závodu se pohybuje ve stovkách. Tak kolem 600 snímků. Nehoním se za množstvím fotek, rozhodně nevyfotím každého závodníka. Doma pak nad fotkami a jejich zpracováním strávím dalších několik hodin.

Tomáš:
Záleží na tom, kolik fotografií celkově zpracovávám. Já pořizuji 800 až 1000 fotek za jeden den, které ale následně promazávám a upravuji.


  • Co kromě OCR ještě fotíte?

Daniela:
Nejsem zatím nijak vyhraněná, nemám vyloženě konkrétní specializaci. Fotím děti, krajinu, květiny i architekturu. A baví mě fotit třeba také hudební festivaly a kapely. Nejpohodovější je ale focení krajiny.

David:
Focení OCR je moje práce. Jako oddychovku beru focení wildlife, čili focení divokých zvířat a poslední dobou také krajina. Je to přesný opak OCR, kde člověk "mrská" fotku za fotkou, aby vše stihnul zachytit. Nejraději právě fotím kompozici a prostředí.

Martina:
Crossfit, MMA, mistrovství ČR v capoeiře, wakeboarding, portréty. Zrcadlovku vezmu s sebou do lesa, nafotím svatbu i svého psíka. Zajímavosti města, architekturu, design, památky. Je mi to úplně jedno. Zajímavé je všude všechno, stačí se jen dívat.

Martin:
Fotím prakticky a výlučně už jen sport a to jakýkoliv. I když úplně nejraději fotím asi vodní sporty.

Tomáš:
Fotím hodně lifestyle, hory, přírodu a produktovou fotografii. A samozřejmě sport. Dělám snowboarding, takže fotím ten a vše kolem něj. Sport fotím se stejným nadšením jako reklamní fotografii. Úplně nejraději bych ale fotil nahé holky. (dlouhý smích)

  • Když už jsme u těch zážitků, jaký nejhorší jste zažili na OCR? A ten zatím nejlepší?

Daniela:
Dojímá mě ta nefalšovaná radost závodníků, když doběhnou do cíle, nebo překonají nějakou těžkou překážku. To jsou opravdu pěkné zážitky. Tím zatím nejhorším zážitkem byl "jen" můj sluníčkem spálený obličej i ruce z Monínce, kde jsem se celý den neměla kam schovat a ochranný faktor krému naprosto selhal. (smích)

David:
Při troše ironie je mým zatím nejlepším zážitkem situace, kdy mi při focení závodníka brodícího se v potoce uklouzly nohy na mokrých kamenech, které se mi rozjely a úplně nové kalhoty mi ruply v rozkroku.
Nedobrý zážitek mám z Liberce, kde jsem fotil vzdálenější úsek tratě, ze kterého jsem se kvůli svému zdravotnímu handicapu nedokázal včas vrátit zpět. Nakonec jsem skončil na ambulanci.

Martina:
Vždy mám báječné zážitky, ať už se závodníky, nebo s týmem Predator race. Nejvíc zážitek, kterého si strašně vážím, bylo tiché poděkování od Michala za logistiku focení závodníků při nedělním Masakru na Monínci. Nejhorší zážitek? Mám. Celý den závodů na Winter edition jsem fotila na manuální otření. (smích)

Martin:
Na nejlepší zážitek zatím čekám. "Nejhorším" dosavadním zážitkem byl moment, když si moje současná manželka - tehdy ještě přítelkyně, parádně ustlala v bahně s drahým bleskem v ruce.

Tomáš:
Pestrých zážitků mám dost. Někdy je vytváří počasí a bohužel také zranění, která jsem už stihnul vidět.

  • Máte jako fotografové určitý "odpor" fotit některé neverbální projevy, byť nejsou vulgární? Mě třeba přijde svým způsobem dětinské do objektivu ukazovat "véčko", tedy prsty rozevřené do tvaru písmene V.

Daniela:
Nijak se tím moc nezabývám, pokud nejsou gesta vulgární. A s takovými gesty jsem se naštěstí zatím nesetkala.

David:
Gesta…, to je velké téma a je to boj. Nejhorší jsou úmyslně vypláznuté jazyky, véčka, paroháči. Asi úplně nejhorší kombinací je vypláznutý jazyk s véčkem. Nechápu to, nerozumím tomu, ale už to tak je. Každý má svůj styl projevu.

Martina:
Spontánní pózování mi nevadí. To strojené, naaranžované nemám ráda. Ale zase někdy ho sama výjimečně vyvolám a vyžaduji ho s vědomím, že nelze v daném okamžiku mít lepší záběr. Já jsem fotograf akce, dění a ducha.

Martin:
Vnímám to stejně. Těch véček je dnes opravdu moc. Na druhou stranu, pokud někdo vybojuje cílovou medaili a v souvislosti s emocemi zcela spontánně vyplázne třeba jazyk, nemám s tím problém. Ty uvolněné emoce z toho gesta totiž doslova prýští. Je poznat, že to není strojené.

Tomáš:
Přesně, jak říkáš ty. Véčko a pózovačky, kdy úplně vysílená holka nahodí přetvářku a směje se do objektivu, že to vlastně dala levou zadní. Je to přetvářka a fotka potom ztrácí náboj a atmosféru.

  • Většina z nás si fotografa představí jako statickou postavu, ale určitě občas musíte "sladit" svůj pohyb s pohybem OCR závodníka…

Daniela:
Vzhledem k tomu, kolik váží celá výbava, kterou s sebou vláčím, moc neběhám a snažím se být také opatrná k technice, která, bohužel, není laciná. Když už popoběhnu, jde maximálně o desítky metrů.

David:
Jistě, vždyť to k tomu patří. Jsem připraven za závodníkem vlézt do bahna, do vody i do lesa.

Martina:
Monínec Dril jsem kvůli záběrům běžela pětkrát. Masakr i s přípravou dvakrát a jednou se ztratila v lese. (smích) Celý den pak logisticky přebíhám mezi překážkami a po trati. Šla bych pro záběry i do bahna a vody, ale kvůli nemožnosti rychle opustit místo a vzhledem k fotografickému vybavení to není možné.

Martin:
Záleží na situaci a na tom, co to přinese pro výslednou fotku. Občas proto popoběhnu a nevyhnu se ani bahennímu brodění.

Tomáš:
Jasně. Kolikrát běžím se závodníky, nebo běžím zkratkou mezi dvěma překážkami, abych stihnul zachytit konkrétního závodníka. Dřu se křovím, bahnem, potokem. Jdu po něm… (smích)

  • Jak se vlastně rozhodujete, kde, nebo co na trati budete fotit?

Daniela:
V terénu bývám většinou zhruba 8 hodin. Organizátor mi zadá úsek a konkrétní překážky - těch bývá kolem sedmi, takže potom to vychází i s přesunem na jednu hodinu focení na každé přidělené překážce. Je to opravdu hodně práce a žádný odpočinek.

David:
Zpravidla mám volnou ruku, takže si sám hlídám časový limit podle probíhajících vln. Někdy "běžím" s vámi, ale cestu si zkracuji přes lesy, potoky, nebo třeba kousek přejedu autem. Nejhorší je, když například startují jen čtyři vlny po sto závodnících. To toho moc nestihnu a fotografie moc akce nezaznamenají.

Martina:
Určitě logistika rozvržení času, umístění překážek a možnost dostat se k nim, je
základ pro můj start do závodu. Pak už se naladím na tempo závodníků a jediné co na hodinkách sleduji, jsou další starty. Pro případ, že bych byla poblíž a mohla další start nafotit.

Martin:
Vyloženě určený plán nemám. Někdy se na určitém úseku, nebo na překážce zdržím opravdu dlouho, protože jsou to zajímavá místa pro focení. Některé úseky naopak přecházím, protože se mi třeba osobně nelíbí.

Tomáš:
Rozhoduji se podle svého uvážení. Rozhodnu se, kde začnu a chytím si tam třeba dvě vlny, potom se přesunu jinam, nebo k jiné překážce a tam zase chytám vlny. Poté se vracím a opakuji to. Takhle "koluji" celý den.

  • Prozraďte, jakou sílu má objektiv namířený na závodníka? Umí ho vybičovat k momentálnímu vyššímu výkonu?

Daniela:
Nevím, jestli právě k vyššímu výkonu. Možná trochu ano. Každopádně se závodníci nechávají rádi zvěčňovat v okamžiku, kdy "to dali".

David:
Spíš bych řekl, že než k vyššímu výkonu, motivuje objektiv ke "keep smiling".

Martina:
Po mých zkušenostech říkám: "Foťák je mocná zbraň." Nejen na OCR závodech
si svým zoomem a profesionálním chováním získávám pozornost a lidé mi sami od sebe pózují. Páni třeba při akci, kterou vytváří, vědomě zatínají svaly. (smích) Je to skvělé a strašně moc si toho vážím i cením, když tohle někdo umí. Dokonce i na akci, kde nejsem oficiálním fotografem, za mnou lidé chodí a chtějí fotky. Takže na velikosti záleží. (smích)

Martin:
Někdy se to děje. Častěji ale bohužel přiměje i zcela zničené závodníky k tomu, že se usmějí, nebo dokonce do objektivu zamávají, což ale samotnou fotku a sílu daného okamžiku zcela zničí.

Tomáš:
Jo, lidi se před objektivem snaží. Chtějí být na fotce a já je taky občas hecuji.

  • Na jakém dalším OCR závodu vás budeme moci potkat a říct vám třeba: "Díky za vaši práci."?

Daniela:
Zatím nejbližší závod mám v lednu 2018 v areálu Eduard v Krušných horách, kde se bude konat Predator Winter Weekend.

David:
Zatím nevím. Pravděpodobně budu v lednu na Klínovci na Predator Winter Weekendu. A moc rád bych se chtěl objevit na nějakém závodu někde mimo ČR, abych viděl jiné tratě a jiné překážky.

Martina:
Uvidíme se na Predator Winter Weekend v lednu 2018.

Martin:
Zatím nedokážu říct. Vybírám z nabídek, ale určitě chci fotit opět nějaký závod na sněhu.

Tomáš:
Fotit bych měl zimní Predator race, tak doufám, že se spolu uvidíme tam.

  • Určitě se potkáme osobně na nějakém OCR závodu, ale poděkovat vám chci už tady, že našim vzpomínkám dodáváte plno obrazového materiálu. Co byste na závěr vzkázali všem účastníkům OCR závodů, kteří budou tento článek číst?

Daniela:
Chtěla bych všem popřát především hodně zdraví, fyzické i psychické síly a odhodlání účastnit se dalších OCR závodů. Jste úžasní a mám radost, když vidím stejné tváře a když se vám daří.
Děkuji za rozhovor a přeji prima den.

David:
Marku, nejprve děkuji já tobě za možnost promluvit k závodníkům, takových šancí moc není a málokdo se tímto naším směrem vůbec zaobírá. Je dobré, aby závodníci měli zpětné info i od nás.
Vzkaz pro závodníky OCR? Všem přeji především hodně zdraví, pečujte o sebe a dávejte na sebe pozor! Nakonec všem přeji hodně sil a elánu do dalších soutěží! Pokud někdo bude chtít fotografii, tak jsem tu.

Martina:
Vzkázala bych jim, aby byli vždy sami sebou, ať se děje cokoliv. Aby chtěli překonávat sami sebe a řídili se víc pocity, než rozumem. Aby alespoň zkusili zdolávat překážky připravené na trati a také ty životní, i když z nich jde strach. Aby dávali najevo své pocity a emoce a hlavně, aby nebyli ze sebe zklamaní, když se něco nepovede, protože vždycky je druhá šance.

Martin:
Ať si na OCR neberou černé oblečení, nevypadá to na fotkách pěkně. (smích)

Tomáš:
Přeji všem závodníkům, aby se jim dařilo zlepšovat výkony nejen na závodech. Buďte přirození. Těším se, až se zase potkáme na trati a doufám, že se všichni na mých fotkách najdete. Mějte se fajn. A Marku, tobě díky za fajn rozhovor.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama