Predator Run Plzeň (28. 4. 2018)

4. května 2018 v 9:53 | Mamufous |  Extrémní překážkové závody
O každoročním závodu Predator Run ze série závodů Predator Race lze od letošního roku hovořit jako o tradičním plzeňském. Úplně první Predator Run proběhl v Plzni přesně 30. dubna 2016, aby se tamtéž opět po roce a téměř přesně na den opakoval (29. dubna 2017). Protože bylo jasné, že jde o úspěšný koncept, Plzeň tento závod hostila v roce 2017 ještě jednou a to 19. srpna. Ještě předtím se ale tento typ závodu stihnul představit v Praze. To bylo 29. října 2016 a byl to zatím nejšpinavější (čti - trať s největším podílem bahna a vody) Predator Run ve své historii.
Také město Liberec již mělo tu čest potrápit účastníky tohoto závodu, který zde proběhnul loni 24. června. A když už je řeč o červnu, tak ten letošní - přesně šestnáctý, bude ve znamení zahraniční premiéry závodu Predator Run, který se představí na Slovensku ve městě Pezinok. Nicméně Run je doma v Plzni a ta jej opět (tradičně) hostila před pár dny, 28. dubna.


Jak vidíte, …čtete, Predator Run je po dvou letech "provozu" a celkem šesti startech etablovaným a respektovaným závodem hodným pozornosti.

Hýčkat, ale nerozmazlit
Komunita účastníků překážkových závodů ví, že Run je spíše takovou ukázkou, jak přibližně pravý překážkový závod vypadá. Samotný organizátor mluví o Runu jako o vstupní úrovni do OCR závodů. Trať není nikterak dlouhá ani těžká a jednotlivé překážky svou technickou náročností korespondují s celkovou náročností závodu. To ovšem neznamená, že jej lze absolvovat s prstem v nose.
Predator Run totiž přitahuje stále více účastníků a to jak z řad nováčků, tak samotnou běžeckou špičku OCR nejen z Čech, ale také ze Slovenska, nebo z Německa. Zatímco nováčka dokáže trať Runu trápit až téměř dvě hodiny, OCR špička bývá v cíli za méně než polovinu času. A právě zde se projevuje organizační um a cit vybalancovat celý závod tak, aby si účastnický nováček odnesl skvělý zážitek a zároveň, aby se ostřílený borec nenudil. Musím říct, že to se organizátorovi velmi daří.


Kdo stejně jako já odběhnul alespoň většinu závodů Predator Run, bude jistě souhlasit, že již dnes působí dva roky starý premiérový Run poměrně úsměvně. V té době to byla samozřejmě "náročnost", z dnešního pohledu se ovšem jeví jako motorkáři jízda na babetě. Je to dáno hlavně tím, že (nejen) Run přivádí na OCR scénu nové aktivní příznivce, kteří poté začínají pravidelně a systematicky trénovat. Celková obecná úroveň dovedností a schopností účastníků tak rok od roku roste, na což samozřejmě organizátor musí reagovat zvyšováním technické náročnosti celého závodu. A právě v již zmíněném citu organizátora pro odhad náročnosti vidím hlavní úspěch konceptu Predator Run.

Letošní Plzeň
Nejen Run samotný se stává tradičním, ale také epicentrum celého dění kolem plzeňského Pradator Run - areál DEPO2015 se stává jeho domovem. Pomyslně i doslova. Pomyslně proto, že pár dní po skončení závodu by těžko někdo areál typoval na stovky a tisíce návštěvníků - účastníků závodu i diváky. Na řadu stánků a doprovodných služeb.
Kdo z neznalých by mohl tušit, že před pár dny zde stál kamion plný praček a sušiček, ve kterém si mohou účastníci nechat po závodu vyprat oblečení. V době závodů lze na místě koupit speciální obuv pro OCR závody, doplňky výživy, nebo třeba výborné (ne)alkoholické kvasnicové pivo nesvětové produkce. K dispozici je mobilní fyzioterapie, kompletní sociální zázemí, úschovna zavazadel (zdarma!) i rozlehlé parkoviště (také zdarma!) v naprosté blízkosti celého dění. Velmi si cením toho, že pořadatel pochopil širší souvislosti. Neskromně dodám, že svou myšlenku jsem kdysi pořadateli nastínil i já. Proto zde nenajdete nějakého vykuka v umaštěném pojízdném stánku s "občerstvením", který vám ohřeje bezmasou klobásu z Kauflandu, aby vám ji vzápětí prodal za devadesát a s výrazem, jak strašně prodělává.
Letošní účastníky i diváky krmila moderní pojízdná indická kuchyně, která nabídla nejen skvěle vypadající i chutnající jídlo - na výběr měli vegetariáni i masáci, ale provozovatel svou cenovou politikou naprosto popíral český zvyk, na jakékoliv akci ceny vysoko napálit. To ostatně popírali všichni obchodníci v místě závodu a jsem přesvědčen, že vliv na to měl (alespoň částečný) také hlavní organizátor závodu. Naprostým (téměř kulturním) šokem pro mě byl moment, kdy můj dojedený talíř ze stolu sklidil jeden z obsluhy pojízdné kuchyně! Nikde po stolech se tak nepovaloval žádný nepořádek.
DEPO2015 je však domovem Predatorů i doslova. Závod samotný se sice "sbalí", ale v areálu trvale najdete Predator Gym, v jehož útrobách lze potrénovat na několika notoricky známých překážkách, které se na závodech Predator Race vyskytují. Nečekejte stroje a hotelové prostředí. Vše, co účastník extrémních překážkových závodů k tréninku potřebuje, zde však naleznete spolehlivě.


A konečně k závodu samotnému
Ten kdo někdy cokoliv organizoval na území města, ví, že je to boj. Boj s úředníky, s předpisy a nařízeními, s vyhláškou a omezeními, se soukromými vlastníky a společnostmi. Letošní závod v Plzni se podle organizátora připravoval čtrnáct (!) měsíců. Čtrnáct měsíců schůzek a jednání. Přesto se organizátorovi povedlo téměř nemožné a letošní trať byla opět o něco jiná.
Ta vedla nejen samotným městem, kde městská policie zastavovala dopravu, ale vedla dokonce stavební dominantou centrální Plzně. Ano, hostilo nás schodiště mrakodrapu Bohemia a jeho patnáct pater nahoru i dolů.
Pro mě osobně velmi kladně vnímaná "překážka", která dokonale zamíchala do té doby nějak ustáleným pořadím účastníků. Tohle se organizátorovi fakt povedlo.


Nesměla samozřejmě chybět legendární skluzavka do Radbuzy, a když už mluvím o vodě, tak letos jsme v Plzni na dvou místech tratě dvakrát podplavávali překážky. Je to v úrovni Run opět nový prvek, který se jinak běžně vyskytuje v úrovních těžších. Elitní vlna měla ještě navíc "ztížený" závěrečný úsek tratě o překážku zvanou weaver, což je konstrukce z kulatých klád, které se nad zemí střídavě podlézají a přelézají, aniž by se účastník dotknul země, nebo z překážky spadl. Mně však weaver problémy nečiní a kromě toho, že zabere pár minut času, mám ho i rád.
Závod jinak nabídnul obvyklý repertoár překážek. Nízké parkurové a přelézací v úvodu závodu, irské lavice a variace na irskou lavici, šplh na kládě (totemy), nebo na laně, opakované zvedání břemene (mrtvý tah), šikmou stěnu, zmíněné schody, skluzavku a podplavávání, trochu plavání, plazení a síť, vytahování břemene na laně přes kladku a tradiční predatorský finiš - vlnu. Ta nese nově jméno Icebug vlna - podle dlouhodobého partnera závodů Predator Race.
Celá trať byla nastrojená, myslím, velmi dobře. V rovinaté Plzni toho s profilem nikdo moc nevymyslí, takže si dal organizátor práci, aby nám hezky rozpohyboval tepovku jinak. Po startu nasáčkoval několik technických překážek, aby se naše ruce nenudily. Potom nás nechal chvíli běžet, a když jsme každý ustavili plus minus komfortní závodní tempo, poslal nás na schody. Někteří toho měli plné zuby. Jindy nás zase po delším běžeckém úseku nahnal do vody k podplavávání překážek. Upřímně, pokud běžíte v lehce anaerobním pásmu na částečný kyslíkový dluh, není podplavávání nic, po čem byste právě toužili. A to je přesně to, co dělá závod závodem. Všechny tyhle věci vás dokážou posouvat celkovým pořadím dopředu, přestože třeba právě v běhu nejste typ "laň", nebo taky naopak. Stále jde přitom o velmi dobře nastavenou úroveň obtížnosti, která ukazuje zrcadlo začínajícím běžcům OCR závodů, na čem a jak moc bude v budoucí přípravě potřeba zapracovat. Mé hodnocení letošního plzeňského Runu je opravdu vysoké a nedokážu si představit, že by se našel účastník, který nebyl ze závodu nadšený.




I když…
Možná bych malou připomínku měl. Přece jen se OCR nějakou dobu věnuji a také jsem už nějaký ten závod vymetl, takže zkušenosti mám.
Byli jsme se po doběhnutí podívat na trať na ostatní účastníky. Především pozdější startovní vlny plní spíše méně zkušení běžci. Umístit v parčíku na trávě po skluzavce a plavání šikmou stěnu je super. Pro zkušené, kteří znají nejen techniku překonání, mají podstatně lepší vybavení (myslím tím boty) a znají také určitá rizika, je překonání rutinou. Pro pozdější vlny byla už tráva před šikmou stěnou prošlapána na kluzké bahno a společně s neznalostí techniky a absencí lepší výbavy tam u méně zkušených docházelo k nepříjemným zraněním a úrazům. Říkal jsem si, že buď by příště pomohl na místo vysypat kýbl písku, nebo zdůraznit dobrovolníkům, aby pozdější vlny alespoň nějak instruovali, jak na šikmou stěnu nabíhat. Ony dvě holčiny dobrovolnice tam podle mého byly více méně k ničemu, protože opřené o plot bez výrazného zájmu mohly být i doma.



Připomínku bych měl také v některým účastníkům/návštěvníkům závodu. S kýmkoliv vždy mluvím, každý je pro pořádek, ekologii a slušné chování. Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by mi řekl, že klidně zahodí odpadky na zem. Je proto zajímavé, že na každém závodu se najdou lidé, kteří se chovají hůř než dobytek. Podle mého, pokud je v bezprostředním okolí dostatek odpadkových košů, může odpadky na zemi nechat jenom hovado. Zde navíc stála auta, takže někdo prostě otevřel dveře, zbavil se odpadků a odjel…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama