ROZHOVOR S JANOU O JANĚ, ANEB HOLKA Z OCR

18. června 2018 v 20:18 | Mamufous |  Extrémní překážkové závody
Některá klišé a takzvaná životní moudra mi silně lezou na nervy. Jsou jich plné sociální sítě a příspěvky tohoto druhu můj zrak obchází stejně precizně, jako psí lejno uprostřed chodníku. JENŽE, … jenže potom se vám v tréninkové skupině objeví někdo, kdo zcela chladnokrevně přetaví původně otřepané klišé do tvrdé reality. A co víc, zpočátku se vše jeví jako propadák. Seznamte se s Janou Marešovou z Tachova, manželkou a současně pracující matkou dvou kluků, Ondry (4) a předškoláka Péti.


Dvouleté "výročí"
Píše se první červenec 2016 a na tréninku pro nováčky se Jana objevuje ještě se svou kamarádkou. Holky vypadají odhodlaně, jenže odhodlaných jsem už viděl mraky, takže mě to nechává klidným. S každým nováčkem vedu krátký rozhovor, z něhož lze řadu věcí zjistit, a holky si vedou dobře. Následný krátký tréninkový test odhaluje slabiny. Tedy celou řadu slabin… Abych byl přesný, kromě zmíněného odhodlání lze všechno ostatní nazvat katastrofálními nedostatky v běhu i v základním cvičení.
Přenesme se do současnosti, konkrétně do dvacátého šestého května 2018, do lyžařského areálu Monínec, ve kterém se konají extrémní překážkové závody Predator race. Na startu úrovně Brutal s minimální délkou tratě deset kilometrů a minimálně pětadvaceti překážkami stojí mezi ostatními účastníky závodu také Jana Marešová. Je to její několikátý závod OCR, ale Predator Brutal, nebo jiný obtížností podobný závod je její premiérou. Někomu se může zdát, že dva roky od prvního systematického tréninku k účasti na pořádném závodu OCR je dlouhá doba. Ovšem pro pracující matku dvou malých kluků není ta doba vůbec zlá. Naopak! Proto jsem se u příležitosti jejího nadcházejícího dvouletého tréninkového výročí a po úspěšně dokončeném extrémním závodu Predator Brutal zeptal na její dojmy, zkušenosti a cíle.


Jano, tvůj život - především ten sportovní se před dvěma roky ze dne na den od základu změnil. Jakou roli v něm hrají extrémní překážkové závody čili OCR?
No, …samotné běhání mě až tak úplně nebaví… Nebo takhle, když zkusíš OCR, tedy kombinaci běhu a různých překážek, zjistíš, že existuje vyšší úroveň uspokojení, než jakou nabízí samotný běh. Překážky jsou neskutečně zajímavým zpestřením běhu a hodně mi sedí ta komunita lidí, která si na nic nehraje. Přitom i ti největší borci jsou připraveni na trati pomáhat těm, kterým překážky nejdou překonávat tak suverénně.

Zdá se, že poslední dva roky žiješ úplně jiný život. Jak se to vlastně přihodilo?
Tohle asi nejvíc pochopí holky, tedy vlastně matky. Po narození druhého syna jsem si řekla, že takhle to přece nejde. Že se svým tělem musím něco udělat, protože se chci líbit sama sobě i manželovi. První mě napadl běh. Do Mariánských Lázní jsem vozila staršího syna na plavání a s kamarádkou jsme si řekly, že to čekání bychom mohly využít ke sportu. Z facebooku jsme věděly, že v okolí existuje tréninková skupina, která běhá a cvičí. No, ale přijď tam, že jo? (smích) Zanedlouho se na nás usmálo štěstí, protože krátce po našem nápadu jsi vypsal trénink pro nováčky. To bylo prvního července 2016 a byla to taky naše šance. Šly jsme to tedy zkusit a já zůstala dodnes…


Je pravda, že tvé "portfolio" kamarádů se vlivem sportu změnilo?
Kamarádi hlavně přibyli. Ti, s nimiž mám dnes stejný zájem na sobě pracovat. Původní mi zůstali, ale to víš, že občas řeším, jak skloubit setkávání s nimi a účast na trénincích. Když se chce, jde to. Motivuje mě, že původní kamarádi mi fandí a obdivují moje výkony.

Skromnost a pokoru nyní stranou. Popiš svůj výkonnostní progres během dvou let systematických tréninků.
Máme doma zlatého retrívra a pytel granulí váží 18kg. Dřív jsem měla velký problém odnést granule z auta do domu. Dnes pytel popadnu do jedné ruky a druhou si v klidu odemknu dům. (smích)
Fyzickou zdatnost jsem zlepšila o pořádný kus a tělo mám mnohem pevnější. Nikdy bych tomu nevěřila. Pořád se divím, jak je možné tělo vytrénovat tak, že dnes uběhnu dvacet kilometrů a nejsem mrtvá. Před dvěma roky jsem neuběhla v kuse ani kilometr. Převracím pneumatiku z traktoru přes celé fotbalové hřiště tam a zpět, a nejsem mrtvá. Ručkuju a šplhám. Můj současný trénink bych jako nováček nejspíš nepřežila. Jsem dnes opravdu úplně jinde. Mám za sebou fakt hodně tréninků, ale ty dva roky neskutečně utekly.



Co tvá rodina - manžel a děti? Ne všude je podpora rodiny samozřejmostí.
Podporu rodiny mám obrovskou, za což jim moc děkuju! Vím i ze svého okolí, že to není samozřejmost. Manžel je bohužel ve sportu trochu omezen, ale doprovází mě se syny na některé tréninky a dělá nám fotografa. Dětí je na trénincích víc, takže děti si spolu vyhrají, budují kamarádství a na konci tréninků pro dospělé vymýšlíš krátký trénink i pro ty prcky. Děti nám pak občas usínají už v autě cestou z tréninku. (smích)
Po oznámení mé první účasti na překážkových závodech se naši úplně netvářili, ale dnes patří mezi mé největší fanoušky a jsou pochopitelně na svou dceru náležitě hrdí a podporují mě.

Jsi součástí tréninkové skupiny Predator Workout Mariánské Lázně a Raptor Teamu. Mají to holky v trénincích jednodušší než kluci?
Neee! Holky nešetříš ani trochu. Pneumatiky, nebo slamball mají pro nás stejnou hmotnost jako pro kluky. Jasně, kluci mají logicky limity trochu jinde, ale i tak nám to nastavuješ na doraz. A když na nás vidíš, že už toho vážně máme plný zuby, tak se umoudříš a například nám snížíš počet opakování. O dvě… (smích)


Na které své osobní výkony, ať již v tréninku, nebo v závodu jsi náležitě hrdá?
Když se ohlédnu dva roky zpět, tak hrdá jsem na všechny své výkony. Ty víš, že to od tebe potřebuju slyšet, ale pravdou je, že sama vnímám, jak daleko mě tvoje tréninky dostaly. Pokud bych přece jen měla nějaký výkon zmínit, tak určitě přetáčení traktorových pneumatik. Vyžaduje to sílu, techniku a odvahu - hodně odvahy. Zapomenout nesmím na "mazlíka" - na slamball (pozn. autora - slamball je tzv. úderový míč). Jeho dvacet kilo jsem nebyla zpočátku schopná pořádně zvednout ze země. Dnes ho zvedám nad hlavu během tréninku nespočetněkrát. Ruce mi pak ale samy padají i z volantu a doma neudržím příbor. (smích)

Co tě jako pracující matku dvou malých dětí žene takhle se neustále drtit?
Pro mě je trénink výbornou očistou mysli a dá se říct, že i odpočinek od všedních starostí. Na tréninku prostě člověk, chtě nechtě, vypne. A taky věřím tomu, že jako sportovkyně jsem a budu klukům vzorem. Rodič těžko může přimět děti sportovat, když se sám válí u televize. A s tím drcením to není až tak hrozné. Nováčci mají tréninky postavené jinak, s mnohem nižší intenzitou a náročností tréninku. Přidává se postupně. Jasně, pořád to bolí, i po těch dvou letech a dnešní tréninkové objemy bych tehdy vážně nepřežila. Sama jsem zvědavá, kde jsou moje limity.


Myslíš, že tě má trenér takzvaně přečtenou? Umí odhadnout tvá maxima a nehnat tě do nebezpečných extrémů?
To rozhodně! Přečtené nás má postupně všechny a moc dobře. Někdy to opravdu hodně bolí a remcám, jenže on už dopředu ví, na co mám a tak to remcání naprosto ignoruje. (smích)

Čím tebe osobně trenér třeba štve? Určitě se ti vybaví slzy na jednom z prvních tréninků. Chceš o tom mluvit?
Štve mě hlavně ten jeho zvláštně škodolibý úsměv. Potím krev a on se usmívá. Taky ví, že jsem "průpovídkový" typ, takže jakmile přestanu komentovat, protože jsem na limitech, jako by měl nade mnou větší moc. Takže když nejspíš komentuju moc, prostě mi přidá, aby mě umlčel, a pak se už jen usmívá.
Slzavý trénink byla současně moje premiéra s traktorovou pneumatikou. Měli jsme ji nést ve čtyřech zvednutou na ramenou, ale fakt moc to bolelo. Klouzala mi dolů a měla jsem pocit, že ji neudržím, že prostě uteču domů a nechám je tam samotné beze mě. Trenér na mě ale zařval strohé oznámení, že ji za žádnou cenu nepustím. Žádný dotaz, nebo prosba. Prostě oznámení a hodně hlasitý. Někde se ve mně najednou vzala síla donést pneumatiku na místo a zároveň to spustilo potok slz. Myslím, že tenhle krátký okamžik mě posunul o pořádný kus dál. Rameno pak bylo jedna velká modřina. Jako by to byl křest, a od té doby na mě už nikdy takhle nezařval.



Jaké OCR závody už máš za sebou a jaké před sebou?
Začala jsem Predator Runem v roce 2016 v Praze. Potom následovaly celkem tři plzeňské Runy, mezitím jsem odběhla Predator Dril na Klínovci, Predator Winter Dril na Božím Daru a teď naposled to byl Predator Brutal v Monínci, takže zatím celkem sedm závodů. Není to moc, zkušenosti sbírám postupně a hlavně musím kloubit rodinu a zaměstnání. Ale účastníme se jako tým i jiných závodů, zpravidla čistě běžeckých a spíše menších regionálních. Vybíráme hlavně trailové závody, asfalt nás moc netáhne.
Momentálně se začínám připravovat na zatím svůj nejtěžší závod, na Predator Masakr, který bude startovat na podzim v Krušných horách v Loučné. Krušné hory jsou těžké, takže cílem je přežít, dokončit a odnést si dvě zbývající placky, jednu za závod, druhou za dokončenou sérii. Mezitím vymeteme pár malých lokálních běžeckých závodů.

Dokázala bys neznalým čtenářům říct, o čem závody OCR jsou?
Je to vlastně ohromně jednoduché. Kombinace běhu a překážek. Běhá se většinou zcela mimo cesty, těžkých terénem, do kopce i z kopce. Trasa se nevyhýbá bahnu ani vodě. Brodíme se potoky, plaveme přes rybník, občas se trochu potápíme. Překážky jsou uměle vytvořené, nebo přírodní. Šplháme, ručkujeme, plazíme se ve vodě, v bahně, pod ostnatým drátem, přelézáme, podlézáme, vyskakujeme a takhle bych mohla pokračovat dál. Je to takový malý boj o přežití, ale je to adrenalin a je to vysoce návykové.


Svou "maturitu" v podobě úspěšně dokončeného Predator Brutal máš v kapse. Co tvé "maturitě" předcházelo?
V říjnu 2017 se běžel na Klínovci v Krušných horách víkendový seriál závodů Predator race Master Weekend, které trenér běhá celé. Já se účastnila "jen" základní úrovně Dril a byl to tehdy po Runech můj úplně první Dril. Sám trenér později říkal, že když viděl, co nás čeká, už dopředu nás litoval. Byl to prý zatím nejtěžší a nejnáročnější Dril i celý Master Weekend, který sám zažil a v celém seriálu tenkrát nedokončilo, nebo vzdalo hodně účastníků s daleko většími zkušenostmi a vyšší výkonností. Taky jsem byla v cíli naprosto zničená a ještě tamtéž jsem řekla, že "tohle už nikdy!". Člověk se ale za pár dní oklepe a začne být zvědavý, jaké by to bylo absolvovat a dokončit těžší úroveň.
Od jara nám trenér naordinoval mimo jiné vyloženě silový trénink v posilovně. Dřepy, mrtvé tahy, přemístění - vše s činkami a bez strojů. Na Brutalu se ta síla hodně hodila.

Které překážky nejsou jen tvým zpomalením na trase, ale opravdu ti překážejí?
Se mnou je to složitější. Obecně mám slabší ruce na vis, ale největší slabinou je u mě hlava. Co dávám v tréninku suverénně, v závodu už "přemýšlím" a nad čím "přemýšlím" při tréninku, na to si prostě v závodu zatím netroufnu. Vím, že tu sílu na to mám, vím, že techniku mám, jen prostě ta hlava… Ale postupně se to lepší.
Nevadí mi voda, plavání miluju. Nevadí mi rovnováha, šplhání a různá přelézání, ale jak mám někde déle viset, nebo kombinovaně ručkovat, dostávám se rychle na konec svých momentálních možností a schopností.


Jaké máš pocity bezprostředně před startem závodu a po jeho dokončení?
Před startem si dáváme zahřívací běh a to už bývám dost nervózní. Obzvláště před Brutalem jsem doslova trpěla a kolegové z týmu měli trochu práci mě rozptýlit. (smích)
Lena mi říkala, že jen co to "písknou", všechno ze mě spadne a taky ano. Ale při ohlášení poslední minuty do startu bych nejraději ještě obsadila toaletu. Na trati pak člověk vypíná okolí a vnímá jen samotný závod. Naopak v cíli, když už mi dávají medaili za dokončení na krk, to se uvnitř rozlije pocit blaha, zadostiučinění, radosti, určitá míra lepšího sebevědomí a samozřejmě dojetí. To se nedá popsat, to se musí zažít. Každopádně mi v cíli Brutalu ukápla slza štěstí.

Jano, poslední otázka. Týká se tvé "státnice", jak jsi nazvala účast v podzimním závodu Predator Masakr. Je ohlášena poslední minuta do startu a ze startovního koridoru vidíš, jak se hned první metry tratě zvedají prudce k nebi, protože se startuje do černé sjezdovky. Všichni kolem tebe nervózně podupávají. Startér odjišťuje dýmovnici. Zbývá třicet sekund do startu. Co cítíš?
Ani mi nemluv! (smích) Obrovský mrazení v zádech, strach, vzrušení…
Začínám si ale zvykat, že prvním startovním krokem to všechno přejde. A víš, co? Kdo nezkusil, nezakusil a nemůže znát.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama