ME OCR 2018 - Pot, krev a slzy

15. července 2018 v 20:00 | Mamufous |  Extrémní překážkové závody
Je středa 27. června 2018 a já balím věci. Více méně automaticky a zpaměti, protože balení sportovních věcí mám v "popisu práce" už dlouho. A mnohokrát do roka. Jenže tentokrát je to přece jen v něčem jiné. Poprvé v životě si balím na Mistrovství Evropy v OCR, čili na "Evropu" v extrémních překážkových závodech. V dánském Esbjergu téměř tisíc kilometrů daleko budu sobě i ostatním dokazovat, že se mohu ve svých téměř třiačtyřiceti letech porovnávat s evropskou špičkou. Toužil jsem po tomto okamžiku relativně dlouho - pár let. Postupně jsem se jako úplný nováček v OCR prokousával jednotlivými závody ke zkušenostem, kterými jsem ovlivňoval složení tréninků. Později jsem už skládal celé tréninkové fáze sezóny, které to prokousávání značně zrychlily a usnadnily.




Obsah zavazadla je stejný téměř jako vždy, tentokrát ale povezu něco, čeho si cením opravdu hodně. Dnes balím i reprezentační oblečení. Z hlediska českých dějin jde o naprosto marginální věc a já to samozřejmě vím. Vnitřně je to však pro mě jedna z nejvýznamnějších událostí, které jsem doposud ve sportu zažil. Národní barvy, dvouocasý lev, nápis "CZECH REPUBLIC" a, …moje jméno. Ne, není to svátost, je to jen pár "věcí", ale ty "věci" ve mně generují silný závazek, že v závodu evropského šampionátu nechám všechno. Kdybych tak tušil, jak moc se realita nakonec vyplní…
Ačkoliv mým cílem byla "Evropa" již v loňské sezóně, a přestože jsem se nominoval již na loňský šampionát, teprve letos jsem si řekl, že na "Evropu" uzrál čas. Loni jsem vlastně zjistil, že nominace sice bolí, ale není nemožné ji získat. Proto jsem si předem naplánoval přípravu pro následující sezónu a té se po úspěšné nominaci loni v říjnu na Klínovci pevně držel. Ještě během letošní sezóny jsem v závodech nominaci opakovaně získával, což mě jen přesvědčovalo o tom, že přípravu jsem si naplánoval správně. Vlastně jsem se poměrnou část letošní sezóny "bavil" tím, jak mi roste výkonnost ve všech potřebných směrech a těšilo mě, jak se mi vyhýbají nejrůznější drobná i vleklá zranění, o které jinak není v OCR nouze. Klidný jsem byl až do posledního týdne před odjezdem do Dánska. Padla na mě deka a začal jsem si dokola pokládat otázky, jestli pro mě "Evropa" není příliš velké sousto? Jsem dostatečně připravený? Rychlý? Silný? Poslední týden byl doslova zlým snem. Nakonec jsem si musel přiznat - já "pan kamenný" mám trému.


Setkání s realitou
Po příjezdu do Esbjergu ze mě velká část šutrů spadla. Prostě jsem si uvědomil, že tady už mě stejně nikdo a nic nezachrání. Nemůžu říct, sorry, mám chřipku a nejedu, nebo simulovat natažený lýtkový sval. Neudělal bych to nikdy ani doma, natož tady. Nedrtil jsem fyzičku proto, abych nakonec nepopadl příležitost za pačesy. Jenže potom jsem si prohlédnul část tratě a překážky. Nasucho jsem polykal u téměř každé z nich a hlavou mi létalo sem a tam: "Ty kráso, co to jako je?! …ale cos' čekal, VOLE? Kolotoče a houpačky? Jsi na mistrovství Evropy, tak se prober!" Postupně jsem si uvědomoval, že nemůžu být jediný, kdo civí na překážky, které v životě dosud neměl v ruce, a to mě začalo opět trochu uklidňovat. Někde vzadu se mi to nakonec přepnulo do módu "bez pudu sebezáchovy". Řekl jsem si, že v závodu do toho půjdu beze strachu a pokud si někde mám rozbít hubu, tak si ji prostě rozbiju tady v Dánsku. Dal jsem si slib, že budu natolik věřit své přípravě a schopnostem, že u překážek nebudu vyčkávat a hledat odvahu, ale prostě na ně vlítnu. Začal jsem si opakovat, že všechny ty tréninky v lese, na dráze, na workoutu, v posilovně - ty tam přece jsou! Mám je v nohách, v rukách, a se svým tělem přece umím zacházet. A hlavně - hlava je klíč k úspěchu!


Zhruba hodinu před startem závodu už oblečený a očipovaný poklusávám a poskakuji v centru dění ve festival aréně. Stejně jako většina ostatních účastníků. Už neřeším obtížnost překážek, ani profil tratě. Prostě si těch patnáct kilometrů odběhnu, jak nejlépe dovedu a nejpozději na startu ze mě stejně veškeré poslední obavy spadnou. Strach je luxus, který si tady prostě nemůžu a nechci dovolit. Narychlo ještě řeším tejpování prstů a dlaní proti trhání kůže na překážkách, ale nervozita přece jen pracuje. Tejpy mám moc utažené a necítím se v nich komfortně, takže je zase stříhám a volím holé dlaně. Nejspíš chyba číslo jedna. Nejsem však zdaleka jediný, kdo běží bez tejpů.
Zanedlouho už procházíme checkpointem, kde nám kontrolují speciální náramky, opravňující ke startu v závodu evropského šampionátu a čipy, které nás budou každého na trati měřit. V samotném startovním koridoru se nás nakonec mačká několik desítek "chlapců" ve věku 40-44 let. Věkové kategorie, v nichž se startuje, dávají smysl, protože honit se na trati se závodníkem o polovinu mladším by na této úrovni postrádalo logiku. Alespoň se tady mezi vrstevníky cítím víc jako "doma".


A je to tady!
Stojíme na tartanové dráze atletického stadionu pod velkou nafukovací bránou a před námi poskakuje spíkr s mikrofonem v ruce. Část tratě vedoucí po oválu tady lemují zajímavé počty diváků a přihlížejících. Ne, že bych je všechny viděl. Hned po padesáti metrech před námi totiž stojí více než dva metry vysoká kolmá stěna široká přes celou dráhu, která vše ostatní za ní schovává. V předchozích startovních vlnách, které jsem měl možnost sledovat, činila stěna některým jednotlivcům až nečekaný problém. "…přitom taková blbost…"
Spíkr neustále něco povídá, ale já vlastně ani nevím co. Jen zaznamenám, že ohlašuje poslední minutu do startu. Zapínám sporttester na svém zápěstí a vybírám aktivitu "trail run". Drtivá většina účastníků činí stejně. A všichni stejně netrpělivě podupáváme, různě se na špičkách pohupujeme, nebo lehce poskakujeme. Nejspíš, abychom udrželi svaly v napětí, ale pravděpodobněji proto, že naše těla už produkují adrenalin ve velkém. Neustále kontroluji displej sporttesteru na zápěstí, zatímco prst druhé ruky spočívá na tlačítku start. Opět se v tom většina neliší. Třicet sekund. Spíkr "furt" něco říká. V jeho řeči zaznamenávám jen "czech republic". Zvedám hlavu a mezi dvěma závodníky první řady se přede mnou vynoří spíkrova pravá ruka. Na oplátku mu podávám tu svou a spíše automaticky, protože přes dobrou minutu jsem dávno ponořen do sebe a svých myšlenek. Absolutně netuším, co celou tu dobu říkal, jen vím, že mluvil.

Do reality mě vrací odpočítávání, "fifteen, fourteen, thirteen, …". Nervozita by se v koridoru dala krájet a adrenalin by se dal pod námi všemi vytírat. Všichni si kolem sebe děláme místo tím, že oddalujeme lokty od těla. A všichni stále držíme prst na hodinkách. Pohledem rychle mapuju situaci přede mnou a borce po stranách. Jako dav doslova těkáme. Vymýšlím, kudy vyběhnu, a kde budu naskakovat na stěnu. Jakmile se opozdím, nebo se nechám vytlačit, ocitnu se ve špuntu a to nechci.
"...two, one, START!!!" Mačkám tlačítko a současně se dlouhými skoky přes nohy ostatních tlačím dopředu. Letíme proti stěně a ke svému překvapení jsem součástí první linie. Metr před stěnou téměř současně taháme za ruční brzdu a naskakujeme na ni. Přítah, vzpor, nohy, seskok za stěnu. Nejspíš se v přeskoku stihnu podívat za sebe, protože si uvědomuju ten obraz závodníků dole před stěnou a hlavou mi bleskne, že vzadu se to teda zavřelo pekelně rychle. První drobení účastníků za mnou. Držím tempo ještě k dalším překážkám, kde se tak vyhnu dalšímu zašpuntování a zpomaluji ze sprintu na tempový běh. Arénu máme za zády a začíná taktizování. Ubral jsem natolik, že stále ještě sprintující borci za mnou mě zakrátko předbíhají. "Šel bych ještě, kurva, šel bych", ale rozumnější část vnitřního já mě uklidňuje: "Ser na ně, máš patnáct kilometrů čas a jsi na začátku. Stejně je potkáš na překážkách. Nenech se vybláznit a zrychluj průběžně v závodu."



Závod
První kilometr je pro mě jako vždy nepříjemný. Říkám tomu "projít varem". Plíce se roztáhnou, tepovka se uklidní a nohy se uvolní. Profil tratě je prakticky rovný a běží se lesoparkem. Když mi hodinky podruhé pípnou, mrknu na displej. Každé pípnutí mi hlásí tempo na kilometru. Cože, 4:28?! Nemám pocit, že bych běžel tak rychle. Ale běží se mi fajn, takže to nechávám být. V lesoparku jsme se ještě víc roztrhali. Podle toho, jak jsem to registroval, jsem někde v první třetině celého pole účastníků. V prudší zatáčce se podívám přes rameno a nikoho za sebou nevidím. Kus přede mnou pár běžců ano. Dobíháme k šesté překážce "travers wall", což je poměrně kluzká téměř kolmá stěna, kterou je třeba překonat rukama pomocí chytů, krátkých řetězů a otvorů ve stěně, bez dotyku země. Na konci zazvonit na zvonek, seskočit a upalovat dál. Již zde potkávám první závodníky z předchozích vln, kteří s překážkou zatím neúspěšně bojují. Já volím otvory. Jsou sice dál od sebe, ale vis na jedné ruce jsem trénoval dost, takže síly nešetřím a daří se. Zvoním rychle, ani jsem se nezadýchal.


Trasa nás neomylně vede na pobřeží Severního moře přímo na pláž. Mám za sebou nějakých jedenáct překážek překonaných bez sebemenšího problému, ale vím, že to zatím byla kategorie těch lehčích. Přesto na nich sem tam někdo "zůstane". Přibíhám ke dvanácté překážce "flying monkey". Tři vysoko umístěné hrazdy vzdálené od sebe vodorovně kolem dvou metrů. Je třeba se rozhoupat, ve vhodný okamžik se oběma rukama pustit a v letu zachytit další hrazdu, prostě létající opice. Na tuto překážku lezu poprvé v životě. Řekl jsem si nečekat, tak nečekám a naskakuji na první hrazdu. Rozhoupávám tělo a ve chvíli, kdy jsem téměř ve vodorovné poloze a dobré tři metry nad zemí, rukama se pouštím hrazdy. Hybný moment a kinetická energie mě jako po balistické křivce vystřeluje k další hrazdě. Tu bezpečně zachytávám. "Sakra, to mě baví…" Přeletím postupně na poslední hrazdu a z té už stačí doletět k zavěšenému kovovému zvonku a zazvonit. V letu máchnu rukou a zvoním.
Trať nás v dáli pláže otáčí zpět a vede nás okrajovou částí přístavu. Konečně opouštíme pláž. Ten písek už byl otravnej, protože každý krok dopředu zároveň znamenal zaboření chodidla do písku a ztrátu podstatné části vložené energie do odrazu. Zkrátil jsem proto krok a zvýšil jsem frekvenci, ale připadal jsem si jak běžící gejša. V přístavu dobíhám a předbíhám další opozdilce z předchozích startovních vln. Pár mlaďochů, kteří by svým věkem mohli být mými syny. To mi zvedá sebevědomí, navíc se pořád cítím dobře. Líto je mi holek, které nechávám za sebou. Obzvláště nějaké pravé Norky - vysportované blondýny, která buď přepálila začátek, nebo utavila nohy na pláži. Červený náramek má, takže překážky prošla zatím všechny. Definitivně ji utíkám na nějakých vysokých muldách hlíny, nebo co to je. Na tohle jsem zvyklý z českých závodů, kde nás tahají po lesích, takže tady jsou ty muldy pro moje nohy po rovinatých úsecích odměnou. Tupý běh po rovném asfaltu mě totiž šíleně nebaví, proto se nejspíš nikdy nezúčastním maratonu.


Zatím jako po másle
V tuto chvíli je moře i přístav dávno za mnou, stejně jako celkem již jednadvacet různých překážek. Ty mi zatím jdou natolik snadno, že se začínám vidět v cíli bez ztráty náramku. Ve chvíli, kdy si účastník nechá přestřihnout červený náramek, může v závodu samozřejmě pokračovat, ale ztrácí nárok na hodnocení v rámci šampionátu a překážky přestávají být povinné. Je to vlastně ztráta statusu evropské špičky.
…zaháním myšlenky na cíl a vulgárně krotím sám sebe, abych se soustředil na dílčí úkoly - od překážky k překážce! Dobíhám k dvaadvacáté překážce "rope climb 2.0". Šplh na volně zavěšeném laně do výšky cca 5-6m. Lana mají průměr lešenářské trubky a jsou nylonová, takže kloužou a hlavně jsou nepoddajná. Zámek chodidly na laně jde těžko, ale nějak jde. Přesto zde opět musí makat hlavně ruce. Na lano naskakuji stejně s nějakým "synem" a po zazvonění nahoře opět stejně seskakujeme. Zase jsem naší generaci neudělal ostudu a vybíháme oba pryč. Cestou se v tempu střídavě trochu taháme o to, kdo poběží v čele té naší miniskupinky.
Třiadvacátá překážka "dragon's back" jde snadno. Je především o hlavě. Z vysoké plošiny přeskakovat na šikmé kluzké stěny, kde je potřeba sladit skok, dopad a chyt rukama. Neztrácím ani sekundu a na konci slézám s náskokem na soupeře. To už však přibíháme na velký fotbalový stadion. Tipuju tak pro deset patnáct tisíc lidí. Přebíhám s jistotou dvě překážky na rovnováhu a trať nás žene po schodech do horních částí tribun. Tady "syna" definitivně ztrácím, protože schodů je fakt dost a pořadatel nás honí nahoru dolů mezi jednotlivými sektory. Někdo tady opět taví nohy, jiní se bojí to pustit ze strmých schodů dolů, takže výhoda pro mě. Ty tisíce hlubokých dřepů s výskokem a dlouhé hodiny na švihadle se mi teď sakra hodí. Přesto cítím, jak se mi nohy po opuštění stadionu klepou.


Probíháme těsně kolem festival arény a míříme do poslední a nejtěžší části závodu. Ta se zanedlouho bude klikatit přilehlým velkým parkem a lesoparkem, do kterého je to z centra dění kousek, takže diváci kolem tratě opět houfně přibývají. Jednotlivé překážky a jejich výrazně rostoucí technická náročnost si vybírá stále větší daň mezi závodníky. Před jednotlivými překážkami se houfují závodníci, kteří míří na tzv. retry line, tedy na opakování překážky po neplatném prvním pokusu o překonání. Dramaticky přibývá závodníků bez červeného náramku. Já ho však ještě stále mám.
Postupně bez zaváhání projdu přes "cliffhanger 5.0", "jumpstart", "supersnake" a další. Postupně se zhoupávám na laně jako Tarzan, abych v letu zachytil zavěšený kruh, na kterém se zhoupávám dál po překážce. Balancuji na zavěšené kládě, ručkuji po zavěšeném laně a přes další dlouhá lana se plazím po vojenském vzoru. Jinde se zase s odrazem na trampolíně zachytávám závěsné hrazdy a přes soustavu otočných tyčí a úchopů nakonec všude napoprvé a rychle zvoním na zvonek. Na "jumpstartu" s trampolínou dokonce za sebou slyším diváky a jejich potlesk s obdivným "ouuuu". U trampolín se to totiž opět houfuje a zdá se, že houfně je problém v hlavě. Ale chce to se jen rozeběhnout, pořádně odrazit, skočit co možná nejdál do volného prostoru a zachytit rukama hrazdu. Nezachytit ji znamená dát si hodně na držku. To ví houf i já a taky se to celkem děje. Později dokonce překážku pro nebezpečnost uzavřou. Já si ji ale ještě předtím doslova vychutnám. Na překážce jsou čeští komisaři Patrik s Kajčou z Barbarů. Vybírám proto dráhu nejblíže k nim a rozbíhám to. Jde to samo a zachytávám. Švihnu nohama, abych to pořádně rozhoupal, a letím po překážce tak, že některé chyty vynechávám a chytám se ob dva. Na poslední otočné tyči se záměrně chytám jednou rukou na jejím konci, která mě jako po kružnici přenese ke zvonku, kde zvoním a seskakuji. Za tři čtyři sekundy už běžím pryč. Ruce v této části závodu začínají být hodně exponované, protože neustále někde visíme, ručkujeme a houpeme se. Často jen na jedné ruce, zatímco druhá se snaží zachytit další část překážky přede mnou.


Až teprve na "low rig to high rig" si dávám minutovou pauzu ve frontě. Tahle překážka je pro velkou část závodníků zlomová a nad jejich síly. Je dlouhá, silově náročnější, zapojuje komplet celé tělo a hlavně je hodně technická. Celá se prochází sice jen metr nad zemí, ale visíme na ní za nohy i za ruce. Prolézáme přes soustavu závěsných hrazd, otočných kol a kruhů a trubek. Mám čas si v hlavě vytvořit plán, jak pracovat nohama a kde se čeho chytat. "Ty vole, já prolejzám jak opice a po ručkovací závěrečné části ve visu opět zvoním na zvonek!" Mám neskutečnou vnitřní radost a z dvaatřicáté překážky upaluju pryč. Ruce trochu dostaly, ale při běhu je vyklepávám a cítím se pořád hodně dobře.
Takhle to jde až ke čtyřicáté překážce, která je podle mých hodinek na dvanáctém kilometru tratě.

Pot a krev - hodinové umírání nadějí
V pořadí čtyřicátá překážka se jmenuje "wheel of steel". Hlavní prvek překážky mi připomíná ve výšce na kolejnicích položenou klec z ježka v kleci. Nejde o nic jednoduššího, než ručkováním ve visu na kleci přejet po dráze z jedné plošiny na druhou.
Přibíhám k překážce a všímám si počtu závodníků posedaných ve stínu. Někteří si dělají automasáž předloktí. Překážka je prakticky celá volná, takže vylézám na plošinu a chytám se hrazd položené klece. Nádech, výdech a zhoupávám se do volného prostoru. Protože klec jede po kolejnicích do kopce, chytit každou další hrazdu vyžaduje drobný přítah jednou rukou, abych druhou dosáhnul na hrazdu umístěnou výš v kole. Už při druhém zachytávání mám ale dobrý rytmus, takže využívám pohupování těla a celá klec se otáčí bez zastavování. Konec pasáže už sice v rukách cítím, ale celých nějakých deset dvanáct metrů jsem postupně s klecí přeručkoval bez zastavení.
Už se téměř dotýkám závěrečné plošiny nohou. Zbývá poslední zachycení hrazdy, ale hlavou mi prolétne, že budu šetřit úchop a na plošinu z ježka doskočím. Chyba číslo dva! Sice doskakuji s přehledem, ale při doskoku na plošinu a ve snaze z ní hned seskočit a běžet dál, rozhodím ruce tak nešťastně, že se předloktím pravé ruky letmo dotknu konstrukce překážky. Komisař okamžitě zvedá ruku a pokus mi neuznává. Anglicky mele, že dotyk konstrukce není povolený. Vysvětluji mu, že jsem už stál pevně na plošině, a že šlo o moment seskoku z překážky. Rezolutně kroutí hlavou, pokus prý neuznává a vrací mě zpět. Jsem vrcholně nasranej, nadávám, ale jdu poslušně zpět na začátek. Emoce se mnou cloumají, zároveň vím, že ručkování a vis je mou silnější stránkou, takže se dopouštím další a podle mého v tuto chvíli dokonce OSUDOVÉ CHYBY! Bez alespoň krátké pauzy, bez protažení předloktí a plný nasranosti okamžitě naskakuji na klec a točím s ní znovu. Nových deset dvanáct metrů ručkování. Ještě před opakovaným pokusem letmo kouknu na dlaně a všímám si natrženého mozolu, ale je to jen trochu odchlíplá ztvrdlá kůže a vlastně o nic nejde.
Přibližně dva metry před závěrečnou plošinou ale cítím velkou únavu v rukách a s klecí už točím dost rozvážně. Každé pootočení musím chvíli "vyviset" a přehmátnout si do lepšího úchopu. A tady se to stává! Při přehmátnutí ucítím, jako by mi přímo v dlani někdo roztrhnul látku a během sekundy mám v dlani mokro. Ruka mi sklouzává z úchopu a já na ježkovi visím na jedné ruce. Zprvu nechápu, co se stalo a v tom stejném okamžiku zvedám zrak k místu, kde jsem se ještě před okamžikem držel hrazdy. Na tom místě stéká z klece krev. Na dlaň se nepodívám, ale snažím se znovu rukou vyšvihnout na tyč klece. Opět to klouže a stále visící na jedné ruce otočím dlaň proti obličeji. Část dlaně je zakrvácená a mozol levého prostředníku je do masa odtržený až do prvního článku prstu. Visím už dlouho a tak uvolňuju úchop a padám. Metr a půl před koncem překážky. Skoro jsem tam byl…!


Kdyby se emoce zhmotňovaly, lítaly by ze mě blesky. Žádám po komisaři ošetření, ale zdravotníci nejsou na místě a slibuje, že je vysílačkou přivolá. Sice mě to zdrží, ale v rámci pravidel se tím pro mě nic nemění. Jsme prakticky kousek od arény, proto se po pěti minutách dotazuji, kde je zdravotník. Komisař se omlouvá, že zapomněl a bere vysílačku. To ve mně spouští kulomet nezveřejnitelných nadávek, kterými komisaře zasypu. "Já mám, kurva, závod!" Po dalších pěti deseti minutách už se opakovaně a klidněji dožaduji zdravotníka. Ruka teče a tržná rána pálí jako čert. S tím na překážku nemůžu… Čekám už celkem dvacet minut. Zdravotníci prý mají hodně práce na jiných překážkách a vědí o mně. Vnitřně musím uznat, že na trati jsem viděl opravdu dost vážnějších úrazů. …Ale já ještě pořád závodím, kurva! Jsem zoufalý, takhle ne, takhle jsem to nechtěl. Smutně koukám na ty, kteří překážku překonávají a odbíhají pryč. Co by tak pomohlo? Rozhlížím se kolem sebe. Tráva je blbost. Moje oči spočinou na hromadě "odpadu", který zbyl po montáži překážky. Ty vole, paráda, kus zmuchlané instalatérské lepicí pásky!!! K němému údivu jiných závodníků a diváků beru smotek pásky a opatrně ji kousek po kousku rozlepuji. Daří se a tím, co jsem zachránil, si oblepuji krvácející rány. Není to nic moc, ale v tuhle chvíli jsem skutečně rád i za toto řešení. Jsem odpočatý a znovu maximálně odhodlaný dostat se co nejrychleji do cíle s červeným náramkem. Naskakuji na klec a točím. Jedu!
V polovině dráhy mi ale chabě lepicí páska sklouzává z ran a já opět drtím poraněnou dlaň. Jenže jsem v už v polovině, takže i kdybych tady měl chcípnout, točím dál. Snažím se zdravou rukou viset déle, zatímco se krvácející rukou vyklepáváním zbavuji toho, co mi z ran vytéká. Jsem ve třech čtvrtinách, když náhle praská i druhá dlaň. Je to v prdeli, proletí mi hlavou. Ačkoliv do pokusu dávám všechno, krev mezi dlaněmi a hrazdami působí jako kluzký olej. Nejsem schopný klec dotočit až na konec a opět se houpu ve visu dva metry před koncovou plošinou. Dobrou minutu tam visím bezmocně za prsty a čekám na jakýkoliv zázrak. Závod se mi tam v tom visu pomalu rozplývá. Pouštím se, a jakmile se nohy dotknou země, dlaně se ocitnou v jednom ohni. Svírám pěsti, které strkám mezi kolena, na kterých klečím a snažím se překonat tu první největší bolest zatnutím všech svalů a zubů.


Sedím ve stínu keřů těsně u překážky "wheel of steel", která se rozhodla mě tady nepustit (zatím) dál. Hromadíme se tu v zajímavém počtu, ale ostatní mě nezajímají. Hodinky mi ukazují, že tady trčím už téměř hodinu. Mám za sebou pět neúspěšných pokusů s potrhanými dlaněmi, a jako by psychický stav odpovídal tomu fyzickému. Vzhledem k typu a množství překážek, které mě ještě čekají, si uvědomuji, že ani ošetření už mi nepomůže. Právě jsem asi přišel o červený náramek, i když fyzicky ho na ruce ještě mám. Trvá minuty, než se zvednu a jdu si nechat u komisaře přestřihnout náramek. Tupé nůžky ho žvýkají na několikátý pokus. Jako by i tohle bylo znamení, že měl být se mnou až do konce a zároveň mám pocit, že na mě kouká celý svět.
Odbíhám pryč. Ulevuje se mi a zároveň bych nejradši nebyl. Jsem zklamaný, jak nejhlouběji mohu být. Bez elánu a bez energie si v cíli nechávám na krk věšet nevýznamnou placku za dokončení, kterou obratem z krku sundávám. Nejraději bych ji pověsil na krk tomu staršímu chlápkovi, co se naklání přes zábradlí a tleská mi. "K čemu mi tleská…? Ze soucitu snad?" Po tváři mi tečou slzy a jakkoliv s nimi bojuju, tečou nekontrolovatelně dál. Dlaně mě neskutečně bolí, a tam kde byly mozoly, visí cáry odtržené kůže. Sedím tam v prostoru cíle opřený o nějakou boudu s rukama nataženýma a opřenýma o kolena, na kterých je zaschlá krev. Zdravotnice co jde okolo, otáčí mé dlaně a něco dánsky říká. Kleká si ke mně a smutně sleduje moji uslzenou tvář, která jí říká: "Pleas, english or german…" Vodou ze své lahve mi dlaně omývá a anglicky říká, že mám přijít do zdravotnického stanu, kde mi dlaně hned ošetří. Ať to prý neodkládám, že mi hrozí infekce. Nahlas jí děkuju, ale hlavou mi letí, že teď už to nepotřebuju, že už jsem všechno dávno prohrál…


Přijmutí prohry
…Před dvěma týdny přibližně v tuhle hodinu jsem v Dánsku klusem proťal cílovou čáru. Zklamaný, smutný, ponížený, nešťastný.
Ačkoliv mě to pořád trápí a první dvě noci doma se mi o závodu i zdálo, vnitřně jsem přijal skutečnost, že premiérový evropský šampionát nedopadl úplně podle mých představ. Jenže kdyby mi před mistrovstvím někdo řekl, že ve své věkové kategorii se budu nahánět s těmi nejrychlejšími, že dokonce na trati doběhnu a předběhnu o polovinu mladší účastníky, nebo jaké technicky náročné překážky překonám na první dobrou, bral bych to všechno všema deseti. Za ten jeden závod - jakkoliv dopadl, jsem technicky a zkušenostmi vyrostl na úroveň, které bych dosáhnul možná po roce dalších tréninků, a stále ještě by mi chyběly ty zkušenosti. A tak se vlastně až teprve nyní začínám svým způsobem radovat z toho, co jsem si z Dánska přivezl. Nikoliv však z toho, jak pro mě závod dopadl. A víš, co? I když to často vnitřně hodně bolí, prohra formuje a vychovává.
 


Komentáře

1 Vlasta Vlasta | 17. července 2018 v 8:19 | Reagovat

Pěkný článek! Když tam popisuješ pocity před startem i chvíli po, tak si to umím úplně živě představit. Škoda toho hořkého konce, ale i tak klobouk dolů překážky které tam byly jsou trošku jiné kafe.
"Proč padáme? Abychom se naučili se zvednout"

2 Martas Martas | 21. července 2018 v 15:51 | Reagovat

Pěkně napsané. Měl jsi to parádně našlápnuty....I když to nedopadlo, tak je to zkušenost k nezaplacení. Věřím tomu, že další mistrák dokončíš s červeným náramkem. Drž se a pokračuj v tom, co děláš!!

3 Mamufous Mamufous | 5. srpna 2018 v 19:07 | Reagovat

[1]:

[2]:
Kluci, díky za podporu vám oběma. Teď s odstupem času už nad tím (celkem) mávám rukou a začínám si cenit hlavně těch zkušeností. Ještě tam a v cíli mi byly zkušenosti tak trochu ukradené, já chtěl ten náramek. A byla to taky otázka cti i ješitnosti. Teď už mi náramek tak důležitý nepřijde a je rozhodně lepší mít zkušenosti, byť z porážky, než náramek a žádné zkušenosti. I když to je blbost, nemít žádné zkušenosti, že jo? Ideál ale zůstane nezískanou historií. Tím by byl ten náramek i zkušenosti. :-D  :-D  :-D

4 Jan Durin Jan Durin | E-mail | 6. září 2018 v 15:15 | Reagovat

Zaujimavy clanok, dobre podrobne rozpisana situacie a pocity. V podstate to bola smola pri tom dotyku o konstrukciu a potom sa to uz iba viezlo dole kopcom. Niekedy tomu clovek nedokaze zabranit. Aj preto povazujem vyrok "Je to len v hlave" za peknu blbost. Ked telo uz nemoze, moze byt hlava - sila vole hociako silna a nezmeni situaciu. Tento tvoj pribeh ma zasa na chvilu vratil na tie miesta a premietol som si svoje krizove chvilky. Bol som na 3K aj 15K.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama